Termín: 15-24.7.

Tým: Tomáš Dino Holer, Jan Machek, Jan Doněk, Petr Hataš

Spousta mých kamarádů herpetologů navštívila Gruzii a vraceli se naprosto nadšení. Věděl jsem tedy, že jednoho dne tam prostě musím také vyrazit. A když se pak objevily letenky za dobrou cenu, nebylo nač čekat. Zbývalo jen dát dohromady expediční tým, což pochopitelně nebyla příliš těžká práce. Koupili jsme tedy letenky do Kutaisi, kam z Prahy létají přímé lety. Celkově vyšší cenu, než za samotné letenky, jsme bohužel zaplatili za zavazadla. Nakupovali jsme přes zprostředkovatele MyTrip, se kterým mám dobré zkušenosti. Teď už ale víme, že v případě WizzAir máme kupovat letenky přímo u letecké společnosti. Když jsme později dokupovali jedno palubní zavazadlo, zjistili jsme, že je o polovinu levnější. Letadlo nám letělo poměrně brzy ráno, a tak jsme se s Petrem a s Honzou D. sešli u mě na Praze 6 už den předem, aby to kluci neměli na letiště daleko. Společnost WizzAir si nese pověst jedné z nejhorších nízkonákladových aerolinek, ale vlastně jsme nepozorovali nic výjimečně špatného. Naopak k našemu překvapení letadlo odletělo včas, a dokonce přistálo o 20 minut dříve oproti plánu.

V Kutaisi už na nás čekal zaměstnanec půjčovny, kde jsme měli domluvené auto. Doporučil nám, kde si máme koupit SIM kartu, která byla opravdu výhodná. Neomezený internet a SMS na 15 dní stálo v přepočtu pouhých 240 Kč. Ještě jsme si vyměnili několik eur za místní měnu – Gruzínský Lari (GEL). Na parkovišti na nás čekal Jeep Renegade. Bylo nám doporučeno, že vzhledem ke kvalitě silnic a dostupnosti některých lokalit je potřeba vůz s pohonem na všechny 4 kola. O tom jsme se přesvědčili už při cestě na první ubytování s nádherným výhledem, avšak poněkud horší dostupností. Na cestě z letiště jsme museli dávat pozor na dobytek na silnici. A teď nemluvím o některých gruzínských řidičích, ale o všudypřítomných krávách a prasatech. Zvěsti o gruzínských řidičích a jejich chování na silnici se k nám sice dostaly, ale i tak jsme byli z počátku zaskočení auty v protisměru, předjíždějícími klidně před zatáčkou a přes dvojitou čáru.

K večeru jsme dorazili na zmíněné ubytování v horách nad Batumi. Sotva jsme se vybalili, zase jsme nasedli do auta a vydali se na první lokalitu. Okolo horských potůčku zde žije tajemný mlok – mertensiela kavkazská. V jihovýchodní části Gruzie se jedná o poddruh (možná dokonce druh) Mertensiella (caucasica) djanaschvilii. Samci mloků rodu Mertensiella mají na hřbetě malý výrůstek – pseudopenis, sloužící pravděpodobně ke stimulaci samice při páření. Tento zvláštní orgán mají pouze tito mloci a také mloci rodu Lyciasalamandra, které jsme pozorovali v Turecku na expedici v roce 2020. Cestou na lokalitu jsme poslouchali kvákající rosničky (Hyla orientalis) na různých místech kolem silnice. Občas jsme i zastavili a zkusili nějakou rosničku najít. Nejdříve se nám v louži u silnice podařilo najít několik pulců rosniček a také larev čolků, pravděpodobně čolků kavkazských (Ommatotriton ophryticus). O několik kilometrů dál se nám pak na zdi domu konečně ukázala i jedna dospělá rosnička. Zaparkovali jsme na břehu řeky, kde zrovna popíjeli dva páry ruské národnosti. Jedna slečna se sotva držela na nohou, ale přesto se rozhodla strmou cestou vydat dolů k řece. Naštěstí si toho včas všiml její „zachránce“ a ačkoli sám značně posílen alkoholem, pomohl jí jakž takž bezpečně slézt. My jsme se však nezdržovali a hledali vhodnou cestu přes řeku na druhou stranu. K našemu překvapení tu nebyl most, ale kabinka na lanech, kterou se můžete svést na druhou stranu. Trochu jsme se báli že bude v noci zamčená, ale nebyla, a tak jsme se po dvojicích vydali na druhou stranu. Sofistikovaný systém umožňoval si kabinku přitáhnout z obou břehů, a tak nehrozilo, že bychom na druhé straně uvízli.

Pokračovali jsme dále po pěšině podél řeky a zanedlouho jsme narazili na malý boční přítok. Na cestě nás překvapil sladkovodní krab rodu Potamon, který – jak jsme později zjistili – je v této části Gruzie zcela běžný. A brzy jsme slavili úspěch nalezením larvy mertensiely. Byla poměrně velká a krásně vybarvená. Mertensiely kladou vajíčka do prohlubní na dně potoka a jejich larvy žijí 2-4 roky, než projdou metamorfózou a promění se v dospělé mloky. Celkem jsme nakonec pozorovali asi 20 larev, ale bohužel se nám nepodařilo nalézt žádné dospělé mloky. Z jiných druhů jsme potkali ještě ropuchu kavkazskou (Bufo verrucossimus) a skokana maloasijského (Rana macrocnemis) a užovku hladkou (Coronella austriaca).

Druhý den ráno, když si ostatní dopřávali sladkého spánku až do pozdních dopoledních hodin, jsem vyrazil do okolí. Bylo zataženo a jen sem tam se na chvilku sluneční paprsky prodraly skrz hustá mračna. V okolí Batumi je téměř tropické vlhké klima a všude rostou typické husté porosty kapradin. Na kamenech se vyhřívaly ještěrky gruzínské (Darevskia rudis) poddruhu bischoffi. V Gruzii se vyskytuje přes 30 druhů a poddruhů ještěrek rodu Darevskia a objevování nových, kryptických druhů, zřejmě ještě není u konce. Většina z nich zatím ani nemá české jméno. Po trávě kolem pobíhaly ještěrky obecné (Lacerta agilis), které známe z ČR. Zde však žije poddruh grusinica, jehož samci mají krásné zelené zbarvení často po celém těle. Z našich druhů jsem ještě potkal slepýše východního (Anguis colchicus) a také dvě užovky hladké (Coronella austriaca).

Odpoledne jsme se vydali autem směrem k tureckým hranicím, kde by se měly vyskytovat zmije kavkazské (Vipera kaznakovi). Oblačnost mezitím ustoupila a bylo už celkem horko. Navíc jsme měli hlad, a tak jsme si dopřáli vydatný oběd v místní restauraci v kempu u řeky. Když jsme se posadili ke stolu, tak se mezi sebou personál trochu dohadoval, zřejmě o tom, kdo nás obslouží, neboť hned pochopili, že budou muset komunikovat v angličtině. Vyslali k nám tedy pravděpodobně nejmladší servírku, která uměla anglicky celkem obstojně. Příprava jídla trvala poněkud déle a my jsme si tak mohli „vychutnávat“ atmosféru na terase u řeky, tvořenou dovádějícími dětmi v tůni pod vodopádem a hlasitou ruskou hudbou z reproduktorů ostatních návštěvníků kempu. Čekání nám zpestřil párek ještěrek Darevskia derjugini barani, pobíhajících po zdi jen kousek od našeho stolu. Pak už konečně začali nosit jídlo v podobě výborného salátu, plněných žampionů, smažených šišek z kukuřičné mouky a typických masových špízů. Po jídle jsme si dali ještě kávu a celá útrata nás vyšla asi na 100 GEL, což je v přepočtu něco kolem 200 Kč / osobu.

Čas pokročil, a tak jsme zkusili večerní herping v okolí. Habitat vypadal vhodně, ale bohužel se nám zmije nalézt nepodařilo. Viděli jsme pouze několik ještěrek rodu Darevskia. Cestou zpět jsme zkusili další lokalitu mloků. Sotva jsme dorazili a vydali se podél potoka, strhl se mohutný liják. Petr s Honzou D. šli napřed a ukryli se v nevelké jeskyni, zatímco já s Honzou M. jsme se vrátili do auta. Slibovali jsme si, že déšť by mohl vylákat z úkrytů dospělé mloky. Opět jsme po dospělcích ale pátrali marně, nicméně jsme opět našli desítky larev.

Další den ráno jsme zkusili jinou lokalitu zmijí kavkazských a tentokrát se zadařilo. Pozorovali jsme celkem 7 kusů nádherně zbarvených, oranžových až rudě červených zmijí a některé jsme měli možnost i vyfotografovat a natočit. Zmije kavkazská je jednou z nejběžnějších zmijí v Gruzii, ovšem takto krásně zbarvení jedinci se vyskytují pouze v západní části okolo města Batumi.

Cíl byl splněn a bylo tedy načase opustit subtropické Batumi a vydat se dál na východ do hor v okolí města Borjomi. Zdejší lesy jsou už méně exotické a krajina trochu připomíná podhůří Alp. Cílem zde byla opět mertensiela, tentokrát nominátní poddruh (druh) caucasica. Asi měsíc před naším výletem jsem na doporučení kolegů herpetologů napsal na správu Národního parku Borjomi, jestli by byli tak laskavi a umožnili nám vstup do parku v noci. Přišla mi odpověď, že to není žádný problém a že když přijedeme, máme se zastavit v chatce „rangerů“ u vstupu do parku. Tak jsme tedy směle vyrazili do údolí Nedzvi, těsně před setměním. Na terase před chatou seděli 4 strážci parku a pouze jeden z nich uměl alespoň rusky. Tvrdili nám, že bez povolení vydaného v kanceláři správy NP nás do parku nepustí. Pak mi dali k telefonu šéfa, který mi sdělil, že zrovna seká na zahradě trávu a že jsme měli napsat předem když chceme do parku v noci. Pochopitelně jsem mu vysvětlil, že jsem předem napsal email, a dokonce jsme během hovoru zjistili, že to byl on, kdo mi na email odpovídal. Jen mi tam prý zapomněl napsat, že se musíme stavit v rámci pracovní doby a že teď už je skoro tma a že nás tam nepustí. Toto je bohužel klasický úkaz byrokracie ochrany přírody v tomto směru „rozvojového“ státu. Samozřejmě respektujeme striktnost ochrany přírody, obzvlášť pokud jde o národní park. Jenže tady ta striktnost poněkud pokulhává, když pak přímo v parku projíždí auta a čtyřkolky a vy jen počítáte přejetá zvířata na cestě. Nezbývalo nám nic jiného než se vydat na jinou lokalitu mimo chráněnou oblast. Polní cesta nás zavedla na okraj lesa, kde jsme nechali auto a pokračovali dál pěšky. Na rozbahněné cestě jsme vyhlíželi stopy medvědů, ale vypadalo to, že tu minimálně v nejbližší době žádný neprošel. I tak jsme se raději drželi pohromadě. Brzy jsme v okolí potoka zaslechli neznámou žabí vokalizaci a hned jsme si domysleli, že by mohlo jít o blatničku kavkazskou (Pelodytes caucasicus). Jak se záhy ukázalo, měli jsme pravdu. Našli jsme jak dospělce, tak pulce, a dokonce i vajíčka těchto zajímavých žab. Pulce zde lovila mladá užovka obojková (Natrix natrix) a viděli jsme také několik skokanů maloasijských (Rana macrocnemis). Nakonec jsme v potoce objevili i jednu larvu mertensiely kavkazské (Mertensiella caucasica). V okolí potoka však bylo poměrně sucho a pátrání po dospělcích jsme brzy vzdali.

Ráno jsme se vydali na ověřenou lokalitu zmijí zakavkazských (Vipera transcaucasiana), která měla být těsně při hranici národního parku. Sotva jsme však zastavili a vylezli z auta, už si to k nám šinul nějaký místní „strejda“. Uměl rusky a sdělil nám, že po této cestě jít nemůžeme, že je to národní park a že se do něj smí chodit jen po vyznačených turistických cestách. To bylo sice v rozporu s tím, co se píše na webových stránkách parku i na ceduli u cesty, která zakazovala pouze rozdělávání ohně, trhání květin a podobně, nikoli však vstup. Ukázalo se, že strejda je místní „ranger“ a že se docela vyzná v lokální herpetofauně. Nadšeně nám ukazoval, že „tady na té straně je v. transcaucasiana a tady zase v. kaznakovi a v potoce mertensiella“. Když pochopil co jsme zač, trochu pookřál, nicméně stál si za svým, že nás tam pustit nemůže. Říkal, že tam měli problémy s pašeráky hadů, tak jsme mu vysvětlili, že chceme hady jen fotit a že si nás klidně může zkontrolovat při odjezdu. Marně jsme se pokoušeli dovolat šéfovi, jestli by byla nějaká šance se na lokalitu dostat třeba s povolením, ale to se nám nepodařilo. Tak nám nezbývalo než se opět vydat jinam. Cestou na další lokalitu jsme se zastavili v kanceláři NP, kde nám vystavili potřebné povolení k nočnímu vstupu do parku. Špatně vytištěný a ledabyle utržený kus papíru byl konečně v našich rukách.

Napsal jsem kamarádovi Tomášovi K. jestli v okolí nezná nějakou další lokalitu zmijí. Poradil nám údolí, kde by snad zmije měly být a kterým naštěstí vede turistická cesta. Slunce už bylo vysoko a teplota nebyla optimální pro hledání vyhřívajících se hadů. Všiml jsem si ale západního okraje údolí, které bylo díky hustšímu porostu stromů nejspíš ještě před chvílí ve stínu. A během deseti minut jsem našel první a také jedinou zmiji zakavkazskou (Vipera transcaucasiana), vyhřívající se v polostínu u velkého kamene. Ještě asi dvě hodiny jsme zkoušeli hledat dále, ale bez úspěchu.

Večer jsme se mohli konečně vydat do údolí Nedzvi, s dříve získaným povolením. Strážci nás tentokrát bez většího vyptávání pustili dále. Nejprve jsme zamířili k místu, kde jsem v internetové databázi našel nález čolka kavkazského (Ommatotriton ophryticus) a skutečně jsme zde larvy těchto čolků našli. Na dospělce ve vodě už je ale v létě příliš pozdě. Cestou jsme potkali několik ropuch kavkazských (Bufo verrucossimus), pár živých a také několik přejetých na cestě. Jak už jsem zmiňoval, národním parkem běžně projíždí auta a také zde lákají turisty na projížďky na čtyřkolkách. Ještě jsme pak u cesty potkali slepýše východního (Anguis colchicus), jak se marně snaží spolknout obrovského slimáka. Když jsme ho fotili zaslechli jsme za zatáčkou zvuk motoru a jen tak tak jsme posbírali věci a dali je z cesty, včetně nebohého slepýše, kterému jsme tím zcela jistě zachránili život. Auto prosvištělo kolem a řidič na nás jen s úsměvem mávnul.

Poté jsme se vrátili na jiný „trail“, který měl vést na lokalitu mloků. Jak jsme šli dál, tak jsme čím dál častěji museli složitě obcházet popadané stromy a procházet členitým zarostlým terénem. Postupovali jsme tedy zoufale pomalu a prostředí nevypadalo pro mloky nejvhodněji. Náhradní odměnou pro nás byla melanická užovka obojková (Natrix natrix), která se plazila hned u cesty. Když jsme konečně po několika hodinách překonávání překážek došli na vyznačené místo na mapě, potůček byl vyschlý. Nenašli jsme tentokrát tedy ani larvy a museli jsme se s (téměř) prázdnou vrátit zpět. Pravděpodobně jsme bohužel nešťastně zvolili špatnou lokalitu.

Ráno jsme ještě zkusili najít další vhodné místo na zmije. Po prašné cestě vymleté od těžké pásové techniky jsme se pomalu škrábali do kopce. U cesty nás překvapila rosnička východní (Hyla orientalis) a pozorovali jsme také několik ještěrek Darevskia derjugini derjugini. Cesta vedla ke kostelu na vrcholu kopce a jelikož už jsme nikam nepospíchali, rozhodli jsme se vydat až nahoru. U kostela byla zřejmě fara, z jejíž terasy na nás mávl vousatý kněz oděný v černém hábitu a když jsme se ho posunkem zeptali, zda se můžeme podívat dovnitř do kostela, pokynul hlavou na souhlas. Kostel byl uvnitř hezky a nově vymalovaný biblickými postavami a příběhy. Překvapilo nás, že byl jen decentně pozlacený, na to že jde o pravoslavnou víru. Po prohlídce jsme přispěli něco málo do kasičky, zapálili svící a vydali se zpět dolů. Naše kolena a stehna trpěla na příkré cestě, až se nám nechtělo věřit, že jsme tou stejnou cestou šli nahoru.

Čekala nás cesta na sever do hor Velkého Kavkazu. Byli jsme trochu překvapeni, když nám navigace sdělila: „Pokračujte 161 km po silnici“. Hlavní spojka do Ruska vypadala chvíli jako dálnice, chvíli jako polní cesta a jindy zase přímo protínala města a vesnice. Jak jsme se blížili k horám, začali cestu lemovat různé stánky s lokálními produkty i s těmi co si na lokální pouze hrály. Věděli jsme, že se stejnou cestou budeme navracet, a tak jsme nechali nákupy suvenýrů až na zpáteční cestu.

Do horského městečka jsme dorazili až k večeru a ubytovali jsme se v malém útulném hotelu. V místní restauraci už toho moc k jídlu nezbylo, ale nabídli nám alespoň hovězí polévku, která byla podobná vietnamské Pho a ochutnali jsme také místní červené víno.

Ráno jsme se vydali do hor nad vesnicí pátrat po zmiji gruzínské (Vipera dinniki). Počasí se zdálo být ideální, polojasno, příjemně teplo. Nejprve jsme našli jednu ještěrku kavkazskou (Darevskia caucasica) a překvapivě několik „zelených“ ropuch druhu Bufotes sitibundus. Dlouho jsme pátrali v kamenitých svazích, až jsme se v podstatě vzdali a vydali se na cestu dolů do údolí. To se k nám přidal místní čtyřnohý průvodce a šel s námi celou cestu. A zhruba v polovině sestupu na nás čekala jedna zmije gruzínská přímo vedle turistické cesty. Trochu jsem se bál, jak na ní bude reagovat „náš“ pes, ale ten si jen opodál lehl do trávy a zmije si vůbec nevšímal.

Úkol byl splněn, a tak jsme se mohli s klidem další ráno vydat na jih do suché a teplé oblasti jihovýchodně od Tbilisi, hlavního města Gruzie. Cestou jsme ale ještě nakoupili suvenýry ve stáncích podél silnice. Než jsme přijeli do cílového města – Rustavi, přivítala nás obrovská skládka odpadu, přímo vedle hlavní příjezdové komunikace. Zde se bohužel nedalo najít jiné ubytování, než uprostřed „městské džungle“ vybydlených paneláků. Náš hotel byl ale celkem útulný a dobře se u něj parkovalo. Jediná nevýhoda byla, že majitel celý objekt po půlnoci zamykal, a tak jsme museli být vždy včas zpátky. 

První večer jsme se vydali do nedaleké stepi hned za městem. Silnice byly v některých částech města i za ním v příšerném stavu. Všude hluboké díry, místy úplně chyběl asfalt a auta tak neustále přejížděla do protisměru. Na místo jsme dorazili ještě za světla a u malého jezírka jsme během chvilky objevili několik želv kaspických (Mauremys caspica). To už jsme v dálce slyšeli blížící se bouři a zanedlouho se spustil hustý liják. Déšť jsme přečkali v autě a ještě, než padla tma, vydali jsme se propátrat okolí. Sotva jsme ušli pár kroků, potkali jsme želvu žlutohnědou (Testudo graeca). Udělali jsme ale jen několik rychlých fotek a záběrů a museli jsme utéct před velmi početnými hejny komárů.

Po cestě zpět nám před autem přeběhli šakali a na větší vzdálenost jsme viděli pravděpodobně i vlka, který by se zde také měl vyskytovat. Nakonec jsme museli z auta zase vylézt a odklízet z cesty ropuchy (Bufotes sitibundus) a skokany (rod Pelophylax), které vylákal vydatný déšť.

Po příjezdu jsem si krátce popovídal s naším hostitelem a ten mi na mapě ukázal místo, kde prý žije obávaný had „Gjurza“, kterého se místní bojí jako „čert kříže“. Tím hadem je samozřejmě zmije levantská (Macrovipera lebetina), největší zmije této oblasti, která může dorůst délky až půl druhého metru. Místo které nám ukázal, ale bylo hodně turisticky navštěvované a my jsme si chtěli najít nějakou klidnější lokalitu. Pomocí satelitních map jsme si tedy vytipovali malé vádí v blízkosti hranice s Ázerbájdžánem a vyrazili jsme tam brzy ráno. Jako první jsme našli několik želv žlutohnědých (Testudo graeca ibera). V údolí bylo několik hromad železobetonu, mezi kterými jsme našli celkem asi 10 velkých a širokých svleček hadů, které nemohly patřit nikomu jinému než právě zmiji levantské. Později jsme také objevili jedno mrtvé mládě. Samotné hady jsme ale nikde nenašli. Už začalo být horko, a tak jsme se rozhodli, že se do údolí vrátíme večer setmění.

Želvy už se někde „zaparkovaly“ a žádné jsme nenašli, ale za to nás překvapila agama kavkazská (Paralaudakia caucasica), která vylezla z úkrytu právě až před těsně setměním. Jak padla noc, začalo údolí ožívat. Během několika minut jsme našli prvního hada – užovečku drobnou (Eirenis modestus). Když jsme skončili natáčení a fotografování tohoto drobného hada, udělali jsme sotva pár kroků a spatřili na stráni krásnou skvrnovku kočičí (Telescopus fallax iberus). Sotva jsme ji stihli nafotit a natočit a slyšeli jsme opodál Honzu M. jak volá: „Kluci je tady! Mám jí!“. Nechali jsme tedy skvrnovku skvrnovkou a rozběhli se za ním. Já jsem musel ještě dobalit techniku a doběhl jsem tedy trochu později. Kluci stáli v pomyslném kruhu a uprostřed ležela obrovská zmije levantská (Macrovipera lebetina). Byla naštěstí naprosto klidná a pravděpodobně se spoléhala na své kryptické zbarvení. Honza ji sice našel v pohybu, ale jak se tam ostatní přiblížili, tak se naštěstí zastavila a částečně stočila. Díky tomu jsme si ji mohli v klidu nafotit a natočit, než se nakonec přeci jen rozhodla pro útěk a velkou rychlostí vyrazila kupředu. Až v tu chvíli jsme si uvědomili její skutečnou velikost, kterou jsme odhadli přibližně na 120 cm. Jsme si jistí, že by se toho v tomto údolí dalo najít ještě mnohem více, ale bohužel už bylo pozdě a museli jsme se vrátit včas na hotel.

Zbýval nám poslední den a ten jsme museli věnovat delšímu přejezdu zpět k letišti v Kutaisi. Večer jsme se ubytovali v nedalekém apartmánu, a ještě nám to nedalo a zkusili jsme poslední šanci na mertensiely. V podstatě naslepo jsme si našli horské údolí, kde by se mohly vyskytovat. Nejprve jsme měli problém najít potok, podél kterého by se dalo normálně jít. V horách totiž byly lázně a spousta cest byla večer uzavřena. Nakonec jsme si ale našli malý boční pramen a vydali se proti proudu. Znovu jsme našli několik larev, ale pátrání po dospělcích bylo opět neúspěšné, a tak nám už bylo jasné, že se do Gruzie budeme muset vrátit v nějakém pro mloky vhodnějším období.

Ráno nás ještě čekala menší nepříjemnost na letišti, když si nikdo nepřijel vyzvednout naše půjčené auto. Váhově lehce nadlimitní zavazadlo nám bez jakýchkoli poznámek ochotně přijali, a tak jsme doufali, že bez nás neodletí. Mezitím se nám podařilo zkontaktovat půjčovnu a sdělit jim co se stalo. Oznámili nám, že už si pro auto někdo jede. Jenže čas se krátil a když jsme měli sotva hodinu do odletu, napsali jsme, že klíče od auta necháváme na informacích a šli na odbavení. K bráně jsme přišli, když už nastupovali poslední cestující, ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Gruzie je obrovsky rozmanitá země a skrývá se v ní mnoho druhů a poddruhů plazů a obojživelníků, včetně potenciálně nových, kryptických taxonů. Už jenom kvůli mlokům se sem určitě musíme vrátit někdy v budoucích letech.

Za herpetology.cz,

Dino                

Seznam taxonů:

Celkem 27 taxonů:

Obojživelníci (9 taxonů):

Žáby (6):

Bufo verrucossimus

Bufotes sitibundus

Hyla orientalis

Pelodytes caucasicus

Pelophylax spp.

Rana macrocnemis

Ocasatí (3):

Mertensiella caucasica

Mertensiella djanaschvilii

Ommatotriton ophryticus

Plazi (18):

Ještěři (8):

Agamidae:

Paralaudakia caucasica

Anguidae:

Anguis colchicus

Geckonidae:

Tenuidactylus caspius

Lacertidae:

Darevskia caucasica

Darevskia derjugini barani

Darevskia derjugini derjugini

Darevskia rudis bischoffi

Lacerta agilis grusinica

Hadi (8):

Colubridae:

Coronella austriaca

Eirenis modestus

Natrix natrix

Telescopus fallax

Viperidae:

Macrovipera lebetina

Vipera dinniki

Vipera kaznakovi

Vipera transcaucasiana

Želvy (2):

Mauremys caspius

Testudo graeca