Termín: 16-21.2.2026
Tým: Tomáš Dino Holer, Jan Machek, Jan Doněk, Antonín Fiala
Autorem fotografií je Tomáš Dino Holer nebo jsou v popisu u každé fotografie uvedeny iniciály autora
Původně jsem myslel, že se do Maroka vydám spíše někdy později v sezóně, kvůli plazům. Když se ale objevily celkem levné letenky do Fezu, bylo o jarní expedici rozhodnuto. Hlavním cílem jsou v tomto období obojživelníci a pro nás samozřejmě především mloci. Předpověď počasí navíc hlásila vydatné deště, což nám hrálo do karet. Bohužel ale byly vydatné až moc a na řadě míst způsobily v Maroku záplavy či sesuvy půdy. Místa, která jsme se chystali navštívit, však nijak zásadně zasažena nebyla, a tak jsme se vypravili podle plánu. V pondělí ráno jsme se sešli na letišti v Praze. Vzhledem k tomu, že jsme měli koupené letenky bez garance transferu a na zpáteční cestě bylo mezi přestupy málo času, cestovali jsme jen nalehko s příručními zavazadly. Já si tedy jako obvykle musel zaplatit za palubní zavazadlo, vzhledem k objemu techniky, kterou s sebou vozím. Bohužel jsem však tentokrát musel nechat doma dron, neboť jsou v Maroku bez výjimky zakázány. Ráno nám trochu nasněžilo, a tak jsme nějakou dobu čekali, než bude z runwaye sníh odstraněn, a také než naše letadlo postříkají nemrznoucí směsí. Cesta do Italského Bergama byla rychlá a bezproblémová a po příletu jsme mohli rovnou zamířit k odletovým branám bez další kontroly zavazadel. Na letišti jsme si díky Honzovi M. užili snídani a další občerstvení v letištním VIP salonku. Pak už nás čekal let do Marockého Fezu. Přistáli jsme okolo 14 hodiny, vyměnili několik eur za marocké dirhamy a vyrazili na přilehlé parkoviště hledat naše rezervované auto. Při východu z letiště jsme ještě museli nechat naše zavazadla projet skenerem a když viděli moji techniku, byl jsem dotázán zda si sebou nevezu dron. Na parkovišti už nás čekal chlápek a náš zapůjčený Seat Arona, který se ukázal jako poměrně spolehlivé expediční vozidlo s nízkou spotřebou.
Za nedlouho už jsme byli na cestě na sever směrem do městečka Chefchaouen (čti Šafšawán). Nejprve jsme se museli prodrat vírem velkoměsta Fez, nuceni vyhýbat se mladíkům na koloběžkách, lidem přecházejícím kdykoli a kdekoli a sem tam i ovcím a kozám. Maročané řídí poněkud svérázně, nicméně Honza vytrénovaný úplně jinou ligou – tedy řidiči v Gruzii, s klidem zvládal všechny dopravní situace, jen občas si trochu zanadával. V malém krámku u cesty jsme nakoupili zásoby vody a konečně jsme se vymotali z města. Zvolili jsme si cestu mimo dálnice, protože byla nejen bez poplatku, ale paradoxně i rychlejší, jak nám radil Google i pán z půjčovny. Bohužel se ukázalo, že se na Google navigaci nedá v Maroku úplně spolehnout, když nás zavedla na nezpevněnou komunikaci vedoucí kamsi do pustiny. Vracet se zpět na poslední odbočku už nedávalo smysl, a tak jsme se rozhodli prostě pokračovat v cestě, míjejíc divící se vesničany, ovce, krávy a slepice. Nakonec se z šotoliny stal opět beton a cesta nás zavedla do malé vesničky. To se zrovna vracely zástupy dětí ze školy, které se pěšky vraceli do svých domovů. Neodolali jsme a vyzkoušeli jsme v místním baru kávu, která byla překvapivě dobrá. Všichni nás po očku sledovali, nicméně se tvářili víceméně přátelsky, a kromě kávy nám nabízeli i hašiš. Místní „šaman“ si naprosto bez skrupulí pokuřoval z dlouhé dřevěné dýmky, nabírajíc konopnou pryskyřici z plastového sáčku. Slintali jsme nad pečenými špízy u stánku před barem, ale nakonec zvítězil rozum a rozhodli jsme se nerozházet si střeva hned první den.
Dál už cesta pokračovala bez problému, jen jsme občas trnuli při předjíždění nákladních aut těžce přeložených balíky slámy. Do periferie Chefchaouenu jsme dorazili už po setmění a bez problému jsme dle zaslané GPS našli rezervované ubytování z Booking.com. V House Naim nás čekal pohodlný apartmán a velmi milí hostitelé. Do pokoje nás zavedli mladí hoši, kteří jakž takž uměli anglicky. V pokojích na plné obrátky běžely elektrické ohřívače vzduchu, ale i tak byla v apartmánu celkem zima. Dostatek dek nás ale ujistil, že v noci mrznout nebudeme. Nebyl čas ztrácet čas, a tak jsme se převlékli do terénního oblečení, sbalili techniku a opět naskákali do auta. Nejbližší lokalita mloků alžírských poddruhu splendens se nacházela jen několik málo kilometrů od našeho strategicky zvoleného ubytování.
Při příjezdu na lokalitu nás uvítal sbor skokanů saharských (Pelophylax saharicus). Než jsme došli na okraj borového lesa, z druhé strany mokřadu na nás někdo něco volal a mával baterkou. To něco málo co jsme mu rozuměli bylo „Ola Amigos“. Pán byl pouze zvědavý, co tam děláme, tak jsme mu ukázali obrázek mloka a smáli se, on se smál taky a po chvilce neúspěšné konverzace jsme se gestem vymluvili na čas a pokračovali dále. V tůňce pramene vytékajícím ze svahu jsme spatřili několik larev mloků, čímž jsme se ujistili, že jsme na správném místě. Pramen byl dále obklopen porosty keřů. Prodrali jsme se trochu dále a vtom jsem spatřil prvního mloka. Bylo to mládě (zatím) bez červeného zbarvení. Po chvíli Tonda našel krásnou žabku „marockou“ (Discoglossus scovazzii). Kolem potoka jsme dále úspěšní nebyli a tak jsme se přesunuli do borového lesa kousek vedle, což se ukázalo jako správný tah. Lesní podlaha byla pokryta jehličím, sem tam byl vidět nějaký kus kamene a bylinný podrost zde byl velmi řídký. Dospělý mlok alžírský (Salamandra algira splendens), zde tak se svými žlutými a červenými skvrnami doslova svítil na světle hnědém pozadí borových jehlic.
Noc byla chladná, a tak jsme využili všechny deky co pro nás hostitelé připravili. Topení uvnitř zdiva nasáklého vodou z nedávných vydatných dešťů si vybíralo svou daň v podobě loupající se barvy na stropě, a tak jsme se probudili lehce „zasněžení“. Ráno nás čekala výborná lokální snídaně v podobě palačinek s marockou nutellou (Madlová pasta), sýra, oliv, marockého čaje s mátou a dalších dobrot. Paní majitelka mluvila pouze arabsky, a proto jsme mohli komunikovat jen pomocí Google překladače, ale byla moc milá a věnovala nám ještě misku domácích ramadánových sladkostí a také výborné sušené fíky sypané mátou.
Po snídani jsme vyrazili zpět na mločí lokalitu, kde jsme kromě mloků našli několik rosniček západních (Hyla meridionalis) a želv maurských (Mauremys leprosa). V kamenitém svahu jsme spatřili ještě jednu ještěrku andaluskou (Podarcis vaucheri), kterou se nám bohužel nepodařilo vyfotografovat. Našli jsme i několik malých štírů, pravděpodobně rodu Buthus a tím málem skončila naše expedice dříve, než pořádně začala, když jeden z nich nešťastnou náhodou štípl Honzu M. do ruky. Obecně disponují maročtí štíři poměrně silnými toxiny. Naštěstí to byl opravdu mladý štír, zatím s malým bodcem a pravděpodobně ani neměl příliš mnoho jedu a netrefil se hluboko. Honza tak jen nějakou chvíli cítil brnění v místě vpichu, ale bolest se nijak nestupňovala ani nešířila, a tak jsme si po několika minutách napětí mohli oddychnout.
Obvykle na expedicích věnujeme téměř všechen hledání zvířat, ale nemohli jsme odolat návštěvě historického centra „modrého města“ Chefchaouenu. Auto jsme za pár drobných zaparkovali na placeném parkovišti u hlavní silnice a vydali se vzhůru úzkými uličkami mezi modře omítnutými domy. Cestou jsme narazili na průvodce, kteří nám nabízeli svoje služby, ale když jsme je slušně odmítli, nijak se nevnucovali a s úsměvem a přáním pěkného dne nám ještě poradili kudy se dostaneme na náměstí Uta el Hamman. Úzké uličky se brzy proměnily v ještě užší, lemované různými produkty trhovců, především oblečením, keramikou a tkaninami. Místní prodejce tkaných koberců Mohamed, mě požádal abych ho natočil a sdělil tak světu, že nabízí krásné ručně tkané koberce, které vyrábí jeho žena a že když sem přijde turista s průvodcem, koberec stojí 2000 MAD (1 MAD = 2,3 CZK) a bez průvodce jen 1000 MAD. Zřejmě si průvodci vybírají tučnou marži. Několik místních, kteří mě potkali, mi asi kvůli vousům říkali Ali-Baba a snažili se mi neustále nabízet hašiš. V restauraci na náměstí jsme si dali masové tajiny, salát a dezert za pouhých 80 MAD.
Už bylo celkem teplo, a tak jsme zkusili štěstí najít po cestě za dalším poddruhem mloků nějaké plazy. K našemu překvapení jsme neviděli ani ještěrku, pouze jednoho gekona zedního, který rychle zmizel v úkrytu (Tarentola mauritanica). Ale nakonec se na nás usmálo štěstí a při západu slunce jsme narazili na velkou želvu žlutohnědou (Testudo graeca marokkensis).
Po západu slunce jsme pokračovali v cestě na severozápad. Když jsme sjeli z hlavní silnice, cesta se začínala pozvolna zhoršovat. Tu a tam byla část krajnice „ukousnutá“ a díry byly označeny pouze kameny na vozovce. Nedávné přívalové deště se na horské klikaté silnici celkem podepsali. Zastavili jsme nejprve u velkého mokřadu a poslouchali orchestr rosniček, které zrovna táhly přes silnici k vodě. Silnice sice nebyla příliš frekventovaná, ale přesto bylo na silnici vidět mnoho přejetých rosniček a také jedna obří ropucha středomořská (Bufo spinosus), bohužel také ve 2D formátu. Asi půl hodiny jsme tedy pouze přenášeli desítky a desítky různě zbarvených rosniček západních (Hyla meridionalis) a zachránili je tak před smrtí pod koly kolem projíždějících aut. Nicméně nás tlačil čas, a tak jsme pokračovali dál. V téměř každé vnitřní serpentině z hor tekla voda, která způsobila erozi na vnějším okraji vozovky a my jsme museli překonávat stále „zajímavější úseky“ a stále užší místa. Když už jsme byli cca 2 km od cílové lokality, naše cesta skončila. Před námi se objevil mohutný zával zeminy a kamenů, včetně dvou obřích balvanů velikosti čtyř nákladních kontejnerů. Nezbývalo nám než pokračovat pěšky. Zaparkovali jsme tedy auto a opatrně se vydali přes zával dál po cestě. Asi po 20 metrech se pod vrstvou hlíny, kamenů, stromů a větví opět objevil asfalt.
Rozhodli jsme se zkrátit si cestu mezi serpentinami přímo svahem a v malém potůčku jsme našli několik prvních larev mloků alžírských poddruhu tingitana. Našli jsme také bohužel mrtvého mladého jedince užovky girondské (Coronella girondica). Z dálky jsem v blízkosti kamenné zídky spatřil lesknoucí se oko žáby a když jsem přišel dřív, mohl jsem se těšit pohledem na krásně zbarvenou ropuchu berberskou (Sclerophrys mauritanica). My jsme jí svými světly a fotoaparáty příliš nepotěšili, což jde snadno poznat z jejího výrazu.
Konečně jsme dorazili k betonové nádrži plné larev mloků. V okolí žádní dospělci nebyli, bylo poměrně sucho a foukal slabý chladný vítr. Po veškerém překonaném úsilí a s vědomím, že podruhé už se sem nejspíš trmácet nebudeme jsme se nehodlali vzdát. A jako obvykle se nám to vyplatilo a zanedlouho Tonda našel prvního dospělého mloka (Salamandra algira tingitana). Tento poddruh obvykle spíše nemá červené zbarvení a jsou pro něj typické drobné špičaté výrůstky na kůži.
Všichni jsme se shodli na tom, že bychom chtěli vidět opice ve volné přírodě, a tak jsme se vydali k Akchourským vodopádům, kde by měly být celkem snadno k vidění. Cestou jsme se zastavili nakoupit zásoby čerstvě upečeného chleba. Zaparkovali jsme na téměř prázdném parkovišti a vydali se k vodopádům. Povodně zničily několik mostů a cesta podél řeky tak byla komplikovanější. Podařilo se nám nalézt jednu ještěrku andaluskou (Podarscis vaucheri). Chtěli jsme se podívat na přírodní most přes rokli zvaný God´s bridge, ale cesta k němu byla dlouhá a náročná a ztratili bychom tím dost času, a tak jsme se pomalu vraceli zpátky k autu, když se ze stráně nad námi ozvalo zavřískání a spatřili jsme první makaky berberské (Macaca sylvanus). Brzy jich byla kolem celá tlupa a začali se krmit bobulemi ze stromů či šťavnatými listy bylin. Makaci byli zvyklí na lidi, ale zároveň byli poměrně plaší a drželi si odstup.
Odpoledne jsme zkusili hledat plazy na náhodně vytipovaných místech. Bohužel ale stále foukal chladný vítr, a přestože kameny byly poměrně vyhřáté, aktivita plazů byla nízká. Viděli jsme pouze jedno mládě paještěrky červenavé (Acanthodactylus erythrurus) a několik gekonů zedních (Tarentola mauritanica).
Rozhodli jsme se vrátit se zpět do ubytování kratší cestou přes hory. V jedné horské vesničce naše auto obklopila skupina dětí školního věku a gesty žadonily o peníze. Trochu jsme se báli, aby po nás třeba nezačaly házet kameny, ale nakonec se vše obešlo bez škrábanců na laku auta. Dále ve vesnici posedávali už starší mladíci a ty na nás jen mávali a pokřikem nabízeli drogy k prodeji. Zbýval nám volný večer před dlouhou cestou na jih. Nicméně nechtěli jsme se jen tak poflakovat na ubytování a vrátili jsme se na lokalitu na které jsme byli první večer. Přestože počasí bylo kvůli větru horší než první noc, podařilo se nám nalézt další 3 jedince mloků Salamandra algira splendens a kromě toho několik ropuch středomořských (Bufo spinosus), které ale seděli uprostřed mokřadu a nám se v té chladné noci za nimi nechtělo brodit.
Ráno jsme se po snídani rozloučili s našimi hostiteli, přijali od nich dary v podobě fíků a domácích sladkostí a nechali jsme jim za jejich pohostinnost několik dirhamů navíc. Google nám ukazoval příjezd na další ubytování asi za 6 hodin. Přestože už byl ramadán, na pravidelných zastávkách u čerpacích stanic jsme si bez problému objednali kávu či koupili potraviny. Občas jsme zaznamenali, že i místní pili čaj. Pravděpodobně už některé tradice a zvyky Maročané nedrží tak přísně. Podobně to bylo i se zakrytými vlasy dívek a žen. Sice stále převažovaly ženy se zakrytými vlasy, ale některé progresivnější už chodily bez problému bez šátku. Pár kilometrů před cílem jsme na silnici potkali něco, co bychom v Africe nečekali. Sníh. Přestože přes den bylo až 15 °C ve stínu, na severních svazích hor schovaných celý den ve stínu se ještě držel tenký pokryv sněhu.
Přijeli jsme do Tazekka Parc Hotelu, kde nás přivítal milý hostitel Hicham. Normálně má v době ramadánu zavřeno, ale otevřel kvůli nám. Pokoje byly čisté a útulné a bylo v nich teplo. Pan Hicham neměl žádný problém s tím, že se vrátíme pozdě v noci. Po krátké večeři nakoupené v nedalekém krámku jsme nasedli do auta a vydali se na mloky. Zaparkovali jsme auto vedle pramene u silnice a sotva jsme udělali pár kroků, první mlok poddruhu atlantica na nás čekal obnaženém svahu těsně vedle silnice. V okolí jsme našli ještě čtyři další jedince a spoustu larev.
Bylo ještě dost času, a tak jsme se rozhodli přejet na další místo, kde náš švýcarský kamarád Rayane před pár týdny našel hodně červeného mloka. My jsme zde však po mlocích pátrali marně. Našli jsme jen jednu další ropuchu berberskou (Sclerophrys mauritanica). Když už jsme se vraceli k autu, úplnou náhodou jsem potkal jednoho z nejohroženějších obojživelníků Maroka – ropušku Alytes maurus.
Poslední den jsme hned po lahodné snídani vyrazili k první lokalitě mloků, kde jsme udělali pár fotografií za světla. Našli jsme také několik ještěrek andaluských (Podarcis vaucheri). Překvapilo nás, že místní zemědělci stále používají dřevěné pluhy a orají i miniaturní políčka v kamenitých svazích.
Bylo asi nejvíce slunečné a teplé počasí od začátku naší expedice a konečně byla dobrá šance na nějaké zajímavé druhy plazů. Jako první se nám ukázala nádherná endemická ještěrka severoafrická (Scelarcis perspicillata) v podobě jednoho dospělce a několika mláďat. V hustém porostu keřů se ukrývaly paještěrky alžírské (Psammodromus algirus). Na okraji keřů lemujících travnatou pastvinu se vyhřívala paještěrka červenavá (Acanthodactylus erythrurus). Nakonec nás ještě potěšil nález vzrostlé štíhlovky podkovní (Hemorrhois hippocrepis).
Po výborné večeři na hotelu jsme si ještě dopřáli poslední hledání mloků. Tentokrát jsme se vydali na jinou lokalitu v blízkosti ubytování. Po cestě jsme se zastavili u malého jezírka, kde jsme našli několik žabek (Discoglossus scovazzi) a k našemu překvapení pod kamenem spící mláďata ještěrek tangerských (Timon tangitanus). Dorazili jsme k malé strži s potokem a spoustou malých vodopádů a vydali se vzhůru kolem toku. Během necelé hodiny jsme po obou stranách potoka našli celkem 10 mloků alžírských (Salamandra algira atlantica).
Naše expedice měla tedy důstojné a úspěšné zakončení. Vzhledem k počasí nemělo smysl vydávat se za posledním poddruhem mloka alžírského v Maroku – Salamandra algira spelea, který se velmi špatně hledá, vzhledem k omezenému množství známých lokalit a nízké populační hustotě a jeho lokality byly od nás vzdálené několik hodin jízdy autem. Máme tedy minimálně jeden významný důvod proč se někdy v příštích letech vrátit na sever Maroka.
Za herpetology.cz,
Dino
Seznam taxonů (celkem 19):
Obojživelníci (9 taxonů)
Žáby (6 druhů)
Alytes maurus
Bufo spinosus
Hyla meridionalis
Discoglossus scovazzi
Pelophylax saharicus
Sclerophrys mauritanica
Ocasatí (3 taxony)
Salamandra algira atlantica
Salamandrs algira splendens
Salamandra algira tingitana
Plazi (10 druhů)
Ještěři (6 druhů)
Acanthodactylus erythrurus
Podarcis vaucheri
Psammodromus algirus
Scelaris perspicillata
Tarentola mauritanica
Timon tingitanus
Hadi (2 druhy)
Coronella girondica (mrtvá)
Hemorrhois hippocrepis
Želvy (2 druhy)
Mauremys leprosa
Testudo graeca marokensis
