Andalusie 2024

Termín: 2-8.2. 2024

Zúčastnění: Tomáš Dino Holer, Jan Machek, Karel Brychta, Jan Doněk, Antonín Fiala

Naše tradiční expedice o jarních prázdninách se tentokrát konala ve slunném jižním Španělsku, v Andalusii. Tým byl opět složen z chovatelů ocasatých obojživelníků a tak byli hlavním cílem mloci a čolci. Na jihu Iberského poloostrova však byla letošní zima extrémně suchá a teplá, kdy v posledním lednovém týdnu naměřili v okolí Malagy 28 °C. To jsme samozřejmě při nákupu letenek v prosinci nemohli tušit. Nenechali jsme si však zkazit náladu a jen s menšími pochybami o úspěchu jsme se v pátek 2. února sešli na letišti.

Letecká společnost Smartwings nám v ceně letenky umožňovala pouze jedno zavazadlo o maximální hmotnosti 8 kg. Museli jsme tedy přikoupit ještě jedno odbavené zavazadlo, neboť už jen moje technika na focení a natáčení se do této hmotnosti sotva vejde. Nakonec jsme s lehce nadlimitními zavazadly prošli bránou bez problému, na rozdíl od několika nešťastníků, jimž bylo zavazadlo převáženo. Nejvíce nad limit měl zavazadlo Tonda, a tak si pro jistotu nacpal co nejvíce věcí do kapes svého rozměrného zeleného kabátu.

V letadle nás překvapivě posadili do jedné řady, a my jsme tak mohli probrat všechno potřebné. V Malaze jsme přistáli kolem dvacáté hodiny a hned jsme se vydali do místní autopůjčovny, kde jsme měli zarezervované auto. Půjčení auta se však neobešlo bez komplikací. Pán za přepážkou nám neustále tvrdil, že naše zaplacené plné pojištění od zprostředkovatele rozhodně není plné a že namísto zablokování částky na kreditce si máme připlatit za pojištění. Nakonec jsme usoudili, že asi bude lepší zaplatit pár stovek navíc, než riskovat. Nasedli jsme do zapůjčeného SUV Jeep Compass a vydali se na cestu.

Apartmán byl asi půl hodiny jízdy od letiště. Klíče jsme bez problému vyzvedli v krabičce na kód a byli jsme příjemně překvapeni kvalitou ubytování za tak nízkou cenu (cca 300 Kč za osobu na noc). Nastaly sice trochu komplikace s parkováním, kdy se náš řidič Honza M. na chvíli ztratil v úzkých uličkách horského městečka Mijas, ale nakonec vše dobře dopadlo. Já, Tonda a Honza D. jsme byli už dost netrpěliví, a tak jsme ještě večer vyrazili prozkoumat alespoň okolí apartmánu. Potůčky na mapách však byly všechny vyschlé a museli jsme se spokojit jen s několika gekony zedními (Tarentola mauritanica).

Ráno jsme nasedli do auta a nejprve jsme se stavili v obchodě nakoupit zásoby potravin. První destinací byla lokalita s výskytem mloků „nosatých“ (Salamandra longirostris). Jedná se o druh relativně nedávno povýšený ze statusu poddruhu, avšak podle novějších zjištění je toto jinými autory rozporováno. Zaparkovali jsme na hranici lesa a pomalu stoupali po značené turistické cestě do kopce. Sem tam jsme kolem zkoušeli štěstí a otáčeli kameny. Kromě štírů a pavouků jsme probudili také jednu paještěrku iberskou (Psammodromus hispanicus).

Když jsme dorazili ke studánce a pohlédli do ní, pocítili jsme radost i smutek. Byla sice plná larev mloků, ale nemalá část z nich plavala na hladině mrtvá. Bohužel jde o turisticky silně navštěvované místo a i přes cedule upozorňující na výskyt chráněného druhu jsme viděli několik lidí, kteří nechali své psy pít přímo ze studánky, kde už tak docházela voda. Turisté si v ní zcela jistě i oplachují ruce a našli jsme i kousky pečiva, které jsme z ní odstranili. Bohužel je to pro mloky v širokém okolí jediná možnost, kam rodit larvy. Je ale vidět, že zde mloky chovají v lásce, neboť jim ze studánky vytvořili betonovou rampu, aby z ní mohla metamorfovaná mláďata bez problému vylézt. Chvíli jsme ještě prozkoumávali okolí, ale našli už jen kostru kozorožce iberského (Capra pyrenaica). Chtěli jsme si hlavně prohlédnout terén, neboť na dospělé mloky se samozřejmě musíme vypravit až v noci.

Nicméně jsme neztráceli čas a vydali se k nedalekým jezírkům, která jsme si našli pomocí Google map. Jezírka se nacházela v oblasti bývalého lomu. Při cestě náročným terénem jsme tu a tam spatřili hbité paještěrky. Pod kameny jsme zase nacházeli gekony obou přítomných druhů – gekony turecké (Hemidactylus turcicus) a gekony zední (Tarentola mauritanica). Kamarád German, žijící blízko Malagy, mě upozorňoval, že vodní plochy, které si najdeme přes satelitní snímky, budou kvůli zmíněné extrémně suché zimě s největší pravděpodobností vyschlé. Jak jsme záhy zjistili, měl pravdu. V prvním jezírku nebyla ani kapka vody a zem byla rozpraskaná do značné hloubky. Přesunuli jsme se tedy k lomu který měl být celý zatopený a měli jsme radost, že na dně zbyly alespoň dvě větší louže vody. Už shora jsme ve vodě zpozorovali pohyb a správně odhadli, že by se mohlo jednat o želvy maurské (Mauremys leprosa). Marně jsme zde pátrali po obojživelnících. Ještě nám zbývalo několik hodin světla, a tak jsme se vypravili na blízkou lokalitu chameleonů. Bohužel se nám ale žádného nepodařilo nalézt, říkali jsme si, že je na ně nejspíš ještě moc nízká teplota.

Po náročném dni nám vytrávilo a vydali jsme se proto do nedaleké restaurace s úsměvným názvem „Venta la recta“. Nicméně jsme později zjistili, že ve španělštině „recta“ znamená rovný, a s latinským označením pro konečník, to tedy nemá nic společného. Stejně jsme však restauraci dali příhodnou přezdívku. Když jsme dojedli lahodné plody moře, a ti co neřídili popili trochu červeného vína, už se setmělo, a vydali jsme se tedy zpět na naší „mlokalitu“. Bohužel z mraků na obloze během dne nespadla ani kapka a trochu jsme ztráceli naději. V horách se ale v noci alespoň zvýšila vzdušná vlhkost, což stačilo k vylákání několika jedinců mloků nosatých (Salamandra longirostris) z jejich úkrytů.

Druhý den jsme se rozhodli vydat se na severovýchod k horskému jezírku poblíž městečka Loja, kde se má hojně vyskytovat žebrovník waltlův (Pleurodeles waltl). Cesta byla delší než se zdálo a zabrala poměrně hodně času, jelikož její značná část zahrnovala prudké stoupání po prašné nezpevněné komunikaci. V jezírku bylo překvapivě hodně vody a hned jsme se zaradovali, když jsme spatřili prvního žebrovníka. Než jsme zjistili, že je mrtvý. Celkem jsme našli dalších 5 mrtvých jedinců a žádný živý se nám bohužel neukázal. Jezírko ale bylo velmi hluboké, a je tedy pravděpodobné, že se žebrovníci skrývali na dně. Pro jistotu jsem o tomto úhynu informoval kamarádku, která se zabývá nemocemi obojživelníků. Mohlo by totiž jít o výskyt nebezpečného patogenu Batrachochytrium salamandrivorans (Bsal) způsobujícího nemoc zvanou chytridiomykóza. Tato nemoc napadá kůži obojživelníků a bývá pro ně často fatální. Nebo také ve Španělsku běžný ranavirus. Samozřejmě jsme provedli opatření, abychom případnou nemoc nešířili dále.

Trochu zklamaní a znepokojení z nálezu mrtvých žebrovníků jsme se přesunuli na jih, kde na nás čekal kamarád German. Společně jsme navštívili starý akvadukt, kde je dobrá šance najít plazy či obojživelníky, neboť se pro ně akvadukt často stává pastí, do které spadnou a jen těžko se dostanou ven. Zprvu vedlo kolem akvaduktu zábradlí a pletivo, ale později jsme šli už jen po úzké betonové lávce a napravo pod námi se otevírala hluboká propast. Nejprve jsme našli jedno utopené mládě šírohlavce ještěrčího (Malpolon monspessulanus) a později živou užovku girondskou (Coronella girondica). Cílové druhy – ropušku Hilleniovu (Alytes dickhilleni) a zmiji Latasteovu (Vipera Latastei) se nám bohužel nalézt nepodařilo.

German nám doporučil, ať se zkusíme znovu vydat na chameleony po setmění. Prý už jsou zcela určitě aktivní, ale přes den je velmi obtížné je najít. V noci je to naopak celkem snadné, protože mají ve spánku světlou barvu, která se hezky odráží ve světle baterky. Jak se ukázalo, měl pravdu. Stačilo několik minut pátrání a našli jsme dva mladé jedince a jednoho dospělého chameleona obecného (Chamaeleo chamaeleon). Ten poslední měl na sobě fixou napsaný alfanumerický kód. Později jsme se dozvěděli, že na zdejší populaci provádí místní univerzita výzkum.

Druhý den jsme si sbalili věci a vystěhovali se z našeho prvního ubytování. Směřovali jsme na západ, do oblasti kolem města Huelva. Na odpočívadle u silnice jsme uviděli velkou louži, a tak jsme se zde na chvíli porozhlédli. Našli jsme v ní tři jedince skokanů Perézových (Pelophylax perezi). Prozkoumali jsme také dvě lokality mloků nosatých, které byly přímo po cestě. Na jedné nebyla vůbec voda a od druhé nás odradilo množství lidských exkrementů všude kolem. Dále jsme se zastavili na vyhlídce na obec Ronda. Jedná se o pro tuto oblast typickou „white village“, vesnici z čistě bílých domů umístěných na svahu hor, často na samém okraji příkrých skalních stěn. Chtěli jsme se zde porozhlédnout i po plazech, ale silný turistický tlak zde má svůj vliv. Okolní pozemky si jejich majitelé raději oplotili a rozvěsili zákazy vstupu. Popojeli jsme tedy kousek dál, kde už se dala najít vhodná místa k herpingu. Na jednom takovém jsme narazili na větší množství paještěrek alžírských (Psammodromus algirus). Ve vlhkém kamenitém a travnatém prostranství na okraji borového lesa bylo několik ropuch krátkonohých (Epidalea calamita). U nás se jedná o nejohroženější a nejvzácnější druh. Ve Španělsku je to naopak jedna z nejběžnějších žab.

Bylo už odpoledne a hlad nás donutil udělat krátkou zastávku na jídlo. Všichni jsme si dali malé „tapas“, např. avokádo s krevetami či jehněčí špíz, a zanedlouho už jsme byli opět na cestě. Už jak jsme se po dálnici blížili k městu Sevilla, začali jsme cítit pach smogu. A zanedlouho jsme vjeli do jednoho z na první pohled nejošklivějších velkoměst, co jsem viděl. Nad šedým městem s obrovskými překladními doky se vznášel hustý šedý opar smogu. Historické centrum Sevilly je samozřejmě krásné, a proto bývá označována jako jedno z nejkrásnějších měst ve Španělsku. Pohled z dálnice ale ukazuje něco jiného. Byli jsme rádi, že jsme si nerezervovali ubytování v okolí velkoměsta, ale až na pobřeží, v městečku Punta Umbria ležícím na konci malého poloostrova. Tentokrát jsme měli domluvený sraz s majitelkou apartmánu, která nám předala klíče. Po ubytování jsme ještě nakoupili zásoby a vydali se k nedalekým jezírkům v borovém lese. Byla vysoká vzdušná vlhkost, od čehož jsme si slibovali bohatý úlovek žab. Bohužel jsme ale z nepochopitelných důvodů našli během několika hodin pouze jednu ropuchu krátkonohou. Většina jezírek byla vyschlá. Ve dvou překvapivě nevelkých jezírkách, kde ještě nějaká voda zbyla, plavali pulci blatnic západních (Pelobates cultripes) a také larvy žebrovníků Waltlových (Pleurodels waltl). Ani od jednoho druhu se nám však nepodařilo nalézt dospělce.

Druhý den ráno jsme se přesunuli do národního parku Doñana, kde jsme chtěli pátrat po zmiji Latasteově (Vipera latastei) a také po čolcích, kterých zde v minulosti byly četné nálezy. Jedná se o naprosto unikátní území písečných dun, borových lesů a mokřadů. Ty ale bohužel vysychají vlivem klimatických změn a hlavně nadměrným odčerpáváním podzemní vody legálními i nelegálními vrty. Přesto zde však můžeme stále najít řadu zajímavých druhů mokřadních ptáků. Oblast je také významná z hlediska výskytu ohroženého rysa iberského (Lynx pardinus).

Ze začátku jsme měli trochu problém nalézt vchod do plotem obehnaného parku, ale nakonec se to podařilo. Nikde jsme neviděli žádnou ceduli o zákazu čehokoliv, kromě vjezdu motorových vozidel bez autorizace, a tak jsme směle vykročili vstříc dunám. Cestou jsme potkávali různé bezobratlé, např. termity pod starou dřevovláknitou deskou či vrubouny valící si své kuličky z exkrementů. Z plazů jsme zahlédli pouze několik paještěrek alžírských (Psammodromus algirus) a jednu ještěrku andaluskou (Podarcis vaucheri). Zamířili jsme k malým jezírkům, která jsme si předtím našli na satelitních mapách. Nebylo žádným překvapením, že původní velká vodní plocha byla dávno vyschlá, ale na jejím okraji se ještě držela voda v uměle vytvořené prohlubni. Kromě bezobratlých v ní však žádný život nebyl. Podobně jsme dopadli u dalších dvou malých vodních ploch. Nakonec jsme naše pátrání po čolcích vzdali a cestou zpátky jsme jen pokukovali po kolem rostoucích keřích, jestli se v jejich blízkosti nevyhřívá nějaký had. Cesta přes dunu byla náročná a už jsme se těšili, až se vrátíme na pevné podloží. Najednou jsme zaslechli zvuk auta a za chvíli se objevil terénní automobil strážců parku. Dva strážci ihned vystoupili a ptali se nás, jestli máme autorizaci, že jsme v chráněné části parku. Jeden z nich uměl trochu anglicky, ale celkově jsme pochopili, že jsme v některých místech museli překročit hranice chráněné zóny. Vysvětli jsme jim, že jsme nikde neviděli žádné cedule a určitě jsme nelezli přes plot, čemuž se docela divili. Je pravda, že v jednom místě jsme přecházeli něco jako zbytky plotu. Nakonec nám jen oznámili, že nás musí doprovodit ven z parku, a ukázali nám cestu. Bohužel v těchto místech nebyla brána, a skutečně jsme tedy museli přelézt plot.

Trochu zklamaní z toho, že jsme toho moc nenašli, jsme se vraceli domů. Rozhodně ale návštěvy tohoto unikátního místa nelitujeme. Tonda našel v mapách po cestě nějaké jezírko, moc nadějí jsme tomu nedávali, ale nebyla to velká zajížďka, a tak jsme se dohodli že se tam zkusíme podívat. A dobře jsme udělali. Hned jak jsme vystoupili z auta, zaslechli jsme hlasy žab, které sílily, jak jsme se blížili k jezírku. Byly to hlasy skokanů perézových (Pelophylax perezi). Netrvalo dlouho a spatřili jsme prvního ocasáče. Byl to čolek portugalský (Triturus pygmaeus) a celkově jsme jich později viděli něco okolo dvaceti jedinců. Trochu méně početný zde byl čolek iberský (Lissotriton boscai). Pozorovali jsme však i jednoho pedomorfního jedince tohoto druhu. Zdálo se nám, že občas vidíme ve vodě i větší siluetu, která by mohla patřit žebrovníkům, nicméně nejspíše se jednalo pouze o vzrostlé samice čolků portugalských, naplněné vajíčky. Spokojení jsme se vydali na cestu, ale ještě jsme zkusili štěstí a zastavili se na lokalitě z předešlé noci. Dospělého žebrovníka se nám sice opět nepodařilo spatřit, ale našli jsme alespoň krásnou rosničku západní (Hyla meridionalis).

Čekal nás poslední den naší výpravy strávený v terénu. Vyrazili jsme na sever do západního konce pohoří Sierra Morena, které obývá jeden z poddruhů mloka skvrnitého – Salamandra salamandra morenica. Když jsme se cestou zastavili v zajímavém kaňonu řeky, zjistil jsem, že druhý akumulátor na moji kameru nefunguje a kamera hlásí cca 10 minut baterie. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem si tentokrát nevzal kabely k nabíjení a že jsem večer nevyzkoušel druhý akumulátor. Nakonec situaci zachránil Tonda, který měl s sebou micro USB kabel, kterým šla naštěstí kamera nabít v autě. Bylo sice ještě celkem brzy odpoledne, ale vydali jsme se rovnou na mločí lokalitu, abychom ji mohli prozkoumat za denního světla. V malém potůčku jsme hned nalezli několik larev mloků a také dospělé čolky iberské (Lissotriton boscai).

Do setmění zbývalo ještě dost času, a tak jsme s pomocí aplikace iNaturalist našel blízké lokality vhodné k hledání plazů. Ve starém dubovém a kaštanovém lese se měla nacházet populace zmije latasteovi. Pátrali jsme poměrně důkladně, ale počasí nám příliš nepřálo, když se obloha zatáhla a teplota začala klesat. Podařilo se nám tak nalézt jen několik kroužkovců evropských (Blanus cinereus).

Před setměním jsme se ještě chtěli v nedalekém historickém městečku zastavit na poslední dobrou večeři. Proplétali jsme se úzkými uličkami, až jsme nakonec dorazili na místo. Bar měl sice otevřeno, ale místní štamgasti kroutili hlavou, když jsme jim řekli, že chceme něco k jídlu. Už jsme se chtěli vracet k autu, když ze vchodu vyběhl sympatický vousatý majitel a nabídl nám, že nám nějaké jídlo přeci jen přichystá. A tak jsme si pochutnali na lokálním sýru, smaženici s houbami a masných výrobcích ze zdejších prasátek krmených žaludy z korkových dubů.

Dobře najedení jsme dorazili na mločí lokalitu. Nejprve jsme zaslechli hlas několika samců ropušky iberské (Alytes cisternasii), ale jak už to tak u ropušek bývá, nepodařilo se nám je dohledat. Poté našel Tonda u cesty krásnou, oranžově zbarvenou užovku girondskou, která zde číhala na kořist. Netrvalo dlouho a podařilo se nám nalézt také dvě obrovské samice mloků skrvnitých poddruhu morenica. Název tohoto poddruhu je odvozen od pohoří Sierra Morena, kterého je endemitem. Jsou to poměrně robustní mloci s drobnějšími žlutými skvrnkami a sytě červeným zbarvením různě po těle, především však na hlavě, typicky na parotidách a kolem nich. Tyto mloky už jsem pozoroval v roce 2019 při výpravě do Portugalska, kde se ale možná jednalo o přechodnou hybridní formu Salamandra s. morenica x Salamandra s. gallaica. K určení hybridní zóny mezi těmito dvěma poddruhy ale zatím chybí genetická data nebo dosud nebyla publikována.

Poslední den už nás čekal jen dlouhý přejezd zpět do Malagy. Jižní Španělsko je herpetologicky jedna z nejzajímavějších oblastí Evropy. Ačkoli jsme našli všechny cílové druhy ocasatých obojživelníků, je ještě celá řada žab a plazů, které jsme neviděli. A proto jsme tu rozhodně nebyli naposledy!

Seznam nalezených druhů:

Celkem (20 taxonů)

Obojživelníci (10 taxonů)

Ocasatí (5 taxonů)

Lissotriton boscai

Pleurodeles waltl

Triturus pygmaeus

Salamandra salamandra morenica

Salamandra longirostris

Žáby (5 druhů)

Pelobates cultripes – pulci

Pelophylax perezi

Hyla meridionalis

Epidalea calamita

Alytes cisternasii – pouze akusticky

Plazi (10 taxonů)

Dvouplazi (1 druh)

Blanus cf. cinereus

Ještěři (6 taxonů)

Hemidactylus turcicus

Tarentola mauritanica

Podarcis vaucheri

Psammodromus hispanicus

Psammodromus algirus

Chamaeleo chamaeleon

Hadi (2 taxony)

Coronella austriaca

Malpolon monspesulanus

Želvy (1 taxon)

Mauremys leprosa