Termín: 13-18.3.2023
Zúčastnění: Tomáš Dino Holer, Jan Machek, Jan Doněk, Karel Brychta
Po loňském úspěchu v jižní Itálii jsme chtěli navázat další výpravou za ocasatými obojživelníky. Již delší dobu jsem snil o expedici na Sardinii a nyní se zdálo, že by k tomu mohla konečně být vhodná doba. Domluvili jsme se tedy s kolegy z klubu chovatelů ocasatých obojživelníků Caudata.cz a začali jsme plánovat. Termín byl jasně vymezený dobou jarních prázdnin na škole kde vyučuji a zbývalo tedy jen vybrat letenky a připravit podklady k hledání.
Na Sardinii se z ocasatých vyskytuje celkem 5 endemických druhů jeskynních mločíků (rod Speleomantes) a jeden druh taktéž endemického čolka sardinského (Euproctus platycephalus). Od prosince 2022 jsem začal pátrat po vhodných lokalitách, především ve vědecké literatuře. Několik lokalit jsem také získal od kamarádů, kteří už na Sardinii byli. Při hledání jeskynních mločíků však člověk může narazit na jeden specifický problém. Je totiž potřeba najít často maličký vchod do jeskyně, kde se tito ohrožení obojživelníci nejčastěji vyskytují. Mě se naštěstí pomocí překladače, vyhledavače a úpravy adresového řádku nakonec podařilo nalézt databázi Sardinských jeskyní včetně souřadnic a fotografií vchodů a zákresu půdorysu i profilu jeskyně. Honza M. se postaral o letenky a půjčení auta a v pondělí 13.3. jsme se sešli na letišti.
Do Cagliari, města na jihu Sardinie jsme přiletěli až odpoledne, vyzvedli si u SicilybyCar zapůjčený Peugeot 3008 a čekal nás delší přejezd na sever, do městečka Galtelli. Ubytovali jsme se v apartmánu za pouhých 200 CZK na noc. Byli jsme všichni celkem unavení z cesty a tak jsme se už jen vydali do blízké restaurace na pizzu a víno, s tím, že brzy ráno vstaneme.
Kohouti začali kokrhat někdy kolem 4 ranní a já se každou chvíli budil. V šest už jsem nevydržel, vykradl se z apartmánu přes balkón abych nerušil Honzu D., který spal na gauči u vchodu a vyrazil jsem na kopec nad námi, s cílem natočit si nějaké záběry krajiny. Když jsem se kolem sedmé vrátil do apartmánu, ostatní už byli také na nohou a připravovali kávu a snídani. V 8 jsme již nasedali do auta a vydali se ještě trochu na sever, směrem k „bílému pohoří“.
Masiv Monte Albo je domovem největšího druhu zdejších mločíků – mločíka žlutavého (Speleomantes flavus). Zaparkovali jsme pod horou a vyrazili po turistické stezce směrem k horskému sedlu. Cesta nebyla dlouhá, ale poměrně strmá. Zhruba za půl hodiny jsme dorazili k bodu kde měl být první vchod do jeskyně. Chvíli jsem se rozhlížel kolem, než mi došlo že stojím přímo nad ním. Na turistické stezce, byl několika velkými plochými kameny zakryt úzký otvor o průměru asi 50 cm. Opatrně jsme odkryli kameny, posvítili dovnitř. K našemu překvapení se ve světle baterky zaleskli oči dvou mločíků! Otvor však vedl dva metry kolmo do hloubky a bez lana nebyla šance se k mločíkům dostat blíže. Natočili jsme je tedy alespoň z dálky. Když jsme se dostatečně pokochali nálezem, pečlivě jsme vchod zakryli a pokračovali dál v cestě. Když jsme dorazili k úpatí skalní stěny, museli jsme sejít z cesty a vydat se po jejím úbočí. Terén byl náročný a museli jsme opatrně našlapovat a dobře vybírat schůdnou cestu. Jeden špatný pohyb a hrozil pád do hluboké strže. Po několika desítkách metrů jsme konečně došli ke vchodu do jeskyně.
Chvíli jsme jen obdivovali krásné krápníky, stalagnáty, varhany a všelijaké další krasové útvary. Ze stropu viseli netopýři a vrápenci a pak jsme zaslechli Honzu D. jak zvolal „mám!“. A konečně jsme si mločíka žlutavého mohli prohlédnout z blízka. Hned první jedinec kterého jsme našli měl na sobě přisátou pijavku. Již dříve jsem četl v publikaci, že je to poměrně častý jev. Což jsme si i ověřili v praxi, z celkových dvanácti nalezených mločíků měli pijavice čtyři z nich.
Nevěděli jsme do čeho jdeme a vlastně jsme si s prvním nálezem oddychli, že už máme splněno, že se nebudeme vracet domů „s prázdnou“. Cestou zpět k autu už byly kameny nahřáté sluncem a i přes vítr, který stále sílil se na nich vyhřívali ještěrky korsické (Podarcis tiliguerta). Přímo u auta jsme také zahlédli jednu paještěrku Fitzingerovu (Algiroides fitzingeri).
Vypravili jsme se tedy k další jeskyni, kde také vzniklo naše týmové foto. Chvíli to vypadalo, že nic živého v prostorné místnosti jeskyně není, ale pak jsme za rohem ve vlhčí části spatřili prvního mločíka nuorského (Speleomantes supramontis). Blažený pocit v našich srdcích lze jen těžko popsat slovy. Během prvního dne expedice se nám podařilo nalézt dva cílové druhy!
Cestou zpět na ubytování jsme se ještě zastavili u malého lomu. Bylo po setmění a foukal velmi silný vítr, který dokonce vyvracel stromy a lámal větve a tak jsme si nic moc neslibovali. Přesto jsme u malého jezírka v lomu našli mládě užovky maurské (Natrix maura) a dvě rosničky sardinské (Hyla sarda). Na duně nad jezírkem pak ještě dvě ropuchy (Bufotes balearicus). Nabažení jsme se vrátili do svého apartmánu a po Italsku povečeřeli „Insalata Caprase“ – rajčata s mozzarellou a bazalkou.
Druhý den ráno jsme si sbalili věci a pokračovali na jih. Cílem dnešního dne bylo najít mločíky císařské (Speleomantes imprerialis), kteří by měli být nejhojnějším a nejvíce rozšířeným druhem. Cestu k první jeskyni nám komplikoval dobytek na silnici. Místní pastevci zrovna přikrmovali vitaminovou směsí, kterou sypali kravám rovnou na silnici. Hladové rohatice jsme museli staženým okýnkem poplácávat po kýtách, aby nám nechali alespoň nějaké místo na průjezd. Zastavili jsme se u říčky na krátký herping, ale foukal opět vítr a nalezli jsme jen jednu ještěrku italskou (Podarcis siculus). Cestou po Sardinii jsme potkávali různé pozůstatky Nuraghské civilizace. Některé z jejich typických staveb, takzvané Nuraghy, zde stojí přes 3000 let, stavěné jen z kamenů.
Po nekonečných zatáčkách jsme konečně dorazili na místo a vydali se na kopec hledat vchod do jeskyně. Ten někdo před lety vhodně označil vysazením lokálně nepůvodního cypřiše, který mezi ostatními dřevinami doslova zářil. Při vstupu měla jeskyně poměrně strmý spád, který jsme ale zdolali a hned jsme začali prohledávat všechna zákoutí první místnosti. Když jsme neuspěli, ponořili jsme se hlouběji do nitra jeskyně. Nad hlavami nám visela velká spousta netopýrů, ale po mločících nikde ani stopy. Chvilku jsme ještě pátrali a pak jsme to vzdali a navrátili se k autu. Naštěstí jsem měl pro tento druh připraveno hned několik potenciálních lokalit.
K druhé vytipované jeskyni vedla velmi strmá cesta příkrým srázem plným balvanů a skal. O to horší bylo poznání, že jsme se pravděpodobně orientovali podle špatné GPS a vystoupali těžkým terénem zbytečně. Ať jsme prohledávali okolí GPS bodu sebepečlivěji, vchod se nám nedařilo najít. Nezbývalo než se vrátit zpět a zkusit štěstí jinde. Docházelo nám světlo a před námi tedy byla poslední možnost. Naštěstí to bylo jen 20 minut autem. Zprvu jsme opět měli problémy s nalezením jeskyně. Tentokrát byla chyba nejspíš na mé straně, špatně jsem si opsal číslo souřadnic a protáhl kluky křovím a kamenitou strání celkem zbytečně. Nakonec nám ale pomohla místní naučná cedule na které byla hledaná jeskyně označena. Nacházela se přímo pod silnicí, po které jsme přijeli. Honza M. s Karlem se rozhodli přeparkovat auto trochu blíže a my s Honzou D. jsme se vydali napřed do jeskyně. Byla to celkem prostorná chodba s velkým vchodem. Prohledali jsme snad každou škvíru ve zdech a stále nic. Jeskyně dál pokračovala úzkým tunelem a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí tam. Honza se vydal hluboko do nitra černého tunelu, ale brzy se vrátil s nepořízenou a navíc se nám moc nezamlouval černý povlak na stěnách tunelu a tak jsme se zase raději proplazili zpět. Hrdinou dne se stal Karel, který mezitím nakráčel do jeskyně a během 5 minut našel dva mločíky schované v kapse na stropě v rohu jeskyně.
To už se setmělo a my jsme se po náročném dni vydali k novému ubytování. S pozdním příjezdem nebyl problém, protože jsme dostali kód ke schránce s klíčem. Ráno jsme klíč zase vrátili a vyrazili směrem k vojenskému prostoru, kde jsme měli hledat čolky sardinské (Euproctus platycephalus). Provoz vojenského prostoru byl však k naší smůle obnoven a místa kam se ještě před pár lety bez problému dostali naši kolegové, byla nyní nedostupná. Na všech příjezdových cestách nás vojáci zase otočili zpět. Trochu zklamaní jsme pokračovali dále na jih do městečka Dolianova, kde jsme měli domluvené třetí a poslední ubytování. Po rychlém obědě jsme pokračovali na jihovýchod do pohoří Sette Fratelli, kde jsme chtěli zkusit štěstí na zmíněné čolky. Našli jsme perfektní habitat, potok s hlubokými tůněmi, ale po čolcích ani památky. Přes den jsou totiž obvykle skrytí pod kameny a ve škvírách v potopených skalních částech. Viděli jsme ale opět nepřeberné množství ještěrek korsických (Podarcis tiliguerta) a jednoho gekona zedního (Tarentola mauritanica).
Na večer jsme se vydali na další lokalitu, kde jsme měli pátrat po tajemných a kriticky ohrožených mločících Speleomantes sarrabusensis. Tento druh je znám jen z několika málo lokalit a zatím nebyli objeveni v žádné jeskyni. Jedna z lokalit je vodárenská budova, kam se člověk bez klíče a povolení nedostane a další nálezy jsou z různých vlhčích částí pohoří. Bez přesné lokality bychom mločíky hledali asi marně a i tak to není vůbec lehký úkol. Nejprve nás čekala kamenitá cesta do kopce místy silně vymletá od tekoucí vody, se kterou si ale náš řidič Honza M. hravě poradil a byli jsme rádi za celkem slušnou světlou výšku našeho zapůjčeného vozu. Cestou jsme minuli jednu budovu vodního zdroje, která nebyla zamčená, ale uvnitř jsem našel jen pavouky. Když jsme dorazili na vrchol, zbývala nám už jen asi hodina světla. Po několika minutách chůze jsme došli k suťovišti na severním svahu zalesněného kopce. Chodili jsme opatrně kolem suťoviště a hledali na mechem porostlých kamenech. Stačilo pár minut a objevili jsme prvního mločíka, ze kterého jsme měli opravdu velkou radost. Když jsem plánoval cestu na Sardinii o tomto druhu jsem spíše snil ale moc nedoufal. A přeci se na nás štěstí znovu usmálo.
Na začátku cesty jsme si říkali, že budeme naprosto spokojení se dvěma druhy, ale teď se nám naskytla příležitost uzavřít kompletní sbírku. Podle všech informací, by nemělo být nijak zvlášť složité najít poměrně hojné mločíky sardinské (Speleomantes genei). Ráno jsme se tedy vydali na západ. Zastavili jsme se ve velké turisticky oblíbené jeskyni Grotta di San Giovanni, kde lze za příhodného počasí spatřit i jeskynní mločíky. Vstup do jeskyně stojí 8 euro a člověk se zde může sám procházet 1 hodinu 700 m dlouhým úsekem jeskyně. Je to vlastně přirozený tunel skrz horu, kterým by mohlo projet i nákladní auto. Za každou zatáčkou se odkrývali nové krasové útvary rozličných tvarů a typů. Mločíky jsme zde sice neviděli, ale návštěvu rozhodně doporučujeme všem kdo by na Sardinii zavítal.
Měl jsem sice v zásobě ještě asi 4 jeskyně více na západ, ale nakonec jsme se rozhodli zkusit štěstí v nedalekém bývalém dolu. Důl fungoval přes sto let od roku 1855 a těžili se zde především rudy olova (Galenit) a zinku, až do uzavření v roce 1968. V náročném a zarostlém terénu jsme našli pouze dva vstupy do šachet, z nichž jeden byl zakryt pevnou mříží a druhý zabetonován, s ponechaným průletem pro netopýry. Nevzdali jsme se však a pátrali v okolí vchodů do štol, až se nám nakonec podařilo nalézt několik mločíků sardinských v blízkosti rozpadlého tunelu. Sbírka byla kompletní!
Bylo teprve brzké odpoledne a tak jsme se rozhodli ještě prozkoumat nedalekou vodní nádrž. Hned po příjezdu jsme našli bohužel přejeté krásně zbarvené mládě užovky západní (Natrix helvetica) poddruhu cetti. Bylo to však znamení, že se zde užovky vyskytují a daří se jim. Netrvalo dlouho a našli jsme hned dvě dospělé užovky a k tomu několik ještěrek italských (Podarcis siculus).
Cestou zpět na ubytování jsme chtěli ještě zkusit nalézt štíhlovky podkovní (Hemorrhois hippocrepis), ale bohužel začal foukat silný vítr. Pomyslnou třešničkou na dortu naší expedice byl pohled na hejno plameňáků nad jezerem nedaleko Cagliari.
Cíl expedice se nám podařil naplnit dokonce nad očekávání. Sardská příroda má ale stále co nabídnout a rozhodně se na tento ostrov dávných civilizací a jeskynních mloků musíme jednou vrátit!
Za Herpetology.cz,
Dino
Seznam nalezených druhů:
Obojživelníci (Amphibia) – 7 druhů:
Žáby (Anura) – 2 druhy:
Bufotes balearicus
Hyla sarda
Ocasatí (Caudata) – 5 druhů:
Speleomantes flavus
Speleomantes supramontis
Speleomantes imperialis
Speleomantes sarrabusensis
Speleomantes genei
Plazi (Reptilia) – 7 druhů:
Lacertidae
Algiroides fitzingeri
Podarcis tiliguerta
Podarcis siculus
Gekkonidae
Tarentola mauritanica
Colubridae
Natrix helvetica cetti
Natrix maura
Hierophis viridiflavus