Termín: 25.7.2012 –
Zúčastnění: Tomáš Caska, Tomáš Dino Holer, Petr Hataš
Autor: Tomáš Caska
Je to tady, první společná zahraniční akce za našimi oblíbenci z říše herpetofauny. První myšlenka, že bychom mohli vyrazit na průzkum do zahraničí se zjevila Petrovi a Dinovi po přednášce v Národním muzeu pražského Teraspolu, kde právě o Bulharsku mluvil pan Velenský. Hned jak jsem se dozvěděl, co kluci vymysleli jsem začal hledat informace o Bulharsku. První články co jsme našel mi nahnaly hrůzu. Většina článků líčí skoro celý Balkán jako kdybychom se chystali do Chánova. Na klidu mi nepřidal ani táta, který tu byl před deseti lety a vyprávěl o šílených romských vesnicích, kde se stahovali potulní psi z kůže a náš znalý bulharský kamarád říkal: „zdes nemozno odstavit mašinu“. Navíc každý kdo se ptal, kde budu trávit prázdniny si klepal na čelo, když se dozvěděl, že se chystám na Balkán a ještě k tomu lovit ještěrky a hady. V dnešní klubové pařmenské době to je trochu víc ojedinělé. Jak jsem psal, na internetu vypadá Bulharsko šíleně. Popadl jsem telefon a zavolal kamarádovi Alperovi, se kterým se znám hodně let. Když se dozvěděl o našem plánu, byl nadšen, že konečně dorazíme do jeho rodné země a on nám bude moci všechno ukázat. Dostal jsem od něj pár mailů s videem na Youtube. Ve videích byla krásná krajina, plno zvířat. Všechny záběry byly pořízeny kousek od jeho rodného města v rezervaci Studen Kladenets. Obrázky mě opravdu nadchly, nicméně pořád jsem byl docela podělanej z cesty a hlavně z Bulharska! Kluci si dělali srandu, že to tam tak hrozné určitě není, ale já prostě nevěřil. Na pár měsíců jsme si pak dali s plánováním cesty pokoj. Každý ale pořád sledoval mapování všech druhů žijících v Bulharsku na českých stránkách balcanica.info a vybíral si svoji vysněnou lokalitu, kterou by chtěl navštívit. Nic se nedělo. První náznaky, že bychom letos přeci jen mohli vyrazit se začaly rýsovat někdy ke konci dubna. Na beton bylo vše dohodnuto začátkem července. To už jsme se shodli, že JEDEME DO BULHARSKA!
V kalendáři jsme netrpělivě vyhlíželi datum 25. července. Od rána jsme v kontaktu a čas odjezdu byl plánován někdy mezi 2-5 hodinou odpolední. Jak už to v naší rodině bývá v tuto dobu jsme se s klukama ještě neviděli a teprve jsem se chystal je vyzvednout u nich doma. Takže následovalo několik smsek za jak dlouho to vidíš? Za hodinu. Po chvíli další. Tak tentokrát za 45 min. No nic prostě hrozná cesta a kluci měli cestovní horečku. Někdy kolem půl šesté jsem byl KONEČNĚ na Kladně, kde jsem vyzvedl Petra a mohli jsme uhánět domů. Čas odjezdu se posunul o pouhých 9 hodin, ale co nic nás nehnalo. Letadlo nám neletělo, trajekt nám taky neodjížděl. Nastrkali jsme všechnu bagáž do multivanu a vyrazili směr Momchilgrad na skoro přesných 1500 km dlouho cestu. Než jsem si stihl pořádně uvědomit že jsme vyrazili, byli jsme na hranicích se Slovenskem, ty jsme přejeli v 1 ráno. Slovensko se jede opravdu kousek, přelítne se přes Dunaj nad kterým se tyčí krásný Bratislavský hrad a ve 2 ráno jsme v Maďarsku. Tak složitý úkol jak se domluvit s Maďarem když potřebuju dálniční známku. Všechno jde! Frčíme dál. Maďarská krajina nic moc, rovina, mlha, papriky, rovina a Szeged, proslulý svým gulášem. Trošku jsme si tady v Čechách odvykli na hraniční kontroly. Ty se na Maďarsko-Srbských hranicích dodržují stále a jsou nesrovnatelně horší než bývaly kontroly na našich hranicích před 15 lety. Hlavní kámen úrazu byl v tom, že muslimům začínal Ramadán, což je svátek, který trvá celý měsíc. Během něj nesmějí od východu až po západ slunce jíst ani pít. Jak je známo hodně Turků žije v Německu a Rakousku a všichni jedou domů. Takže na přechodu v Horgoši stála auta s poznávačkama GB, D, A, CH a v každém z nich zahalená Turkyně s Turkem a dětma. Čekání nám zabralo kolem 45 min. Srbové nejsou v Evropské unii, ale jak je vidět na silnicích, dělají všechno pro to, aby byli přizváni do společnosti. Dálnice perfektní, stavby také pěkné. Nicméně krajina opět téměř o ničem až na posledních 100 km, tam je to úžasné! Skoro celá cesta v Srbsku vede po dálnici po těchto městech Horgoš- Feketic- Novi Banovci- Dobanovci- Velka Plana- Niš- Dimitrovgrad. Jede se přes celé Sbrsko tedy nějakých 8 hodin, dokážete si domyslet jak nám bylo. To ještě nebylo nic oproti tomu, co nás čekalo na hranicích s Bulharskem. Za jízdy funguje v autě klimatizace, ale když stojíte v šílené koloně na hranicích ve 40°C vedru, veškerá sranda vás přejde. Srbští celníci si z vás dělejí opravdu srandu, přijde na pracoviště udělá jedno auto, pak mu je horko, tak se jde ochladit a přijde za půl hodiny. Nebo přijde kolega se kterým se hodinu neviděl a musí si sdělit, všechno, co zažili. Takhle je to pořád, rozhodně nikam nespěchají. Doporučuji projíždět tyto hranice mimo ramadán a víkend, to pak projedete v pohodě. Když ale trefíte oboje najednou a ještě k tomu „pracovitého“ celníka můžete si počkat až 12 hodin. Konečně jsme byli vpuštěni do Bulharska, hned za hranicemi na benzínce na nás čekal kamarád Alper, který nás uvítal a probrali jsme plány na následující minuty a hodiny.
Na čerpací stanici na nás čekal kamarád Alper. Po úmorném čekání v příšerném vedru na Srbsko-Bulharských hranicích jsme si zasloužili krátkou přestávku na lavičkách ve stínu, o moc chladněji nebylo ale pořád lepší než v autě. Dohodli jsme se na programu pro zbytek dnešního dne. Z Dimitrogradu se přesuneme přes hlavní město Bulharska Sofii do 230 km vzdáleného Plovdivu, kde máme dohodnuté přespání. Krajina kolem silnic je totálně vyprahlá, kopcovitá.
Na začátku Sofie nás čeká vysloveně cikánské přivítání. Vesnice složená ze všeho co našli v okolí, volně pobíhající koně, špinavé nahaté děti, vozky a hrající rádio, které bylo určitě napojeno načerno k elektřině. Vidět takovou vesnici je velký zážitek, na který si nejednou vzpomenu. Objeli jsme po hrbolaté silnici centrum Sofie a namířil na Plovdiv. V Bulharsku nepršelo přes dva měsíce a jen přijedeme přivezeme s sebou tak silný déšť, že stěrače nestačí, na silnici je 10 cm vody a bulharští řidiči radši odstavují svá auta ke krajnici, protože něco takové viděli jen v zahraničních televizích. Po chvilkové ale vydatné průtrži mračen opět vychází spalující slunce, které napršenou vodu rychle vytáhne ze země zpátky do oblak.
Do Plovdivu přijíždíme v 18 hodin. Jde o hezké poměrně čisté a zelené město. Překvapením byla opět vozka s cikánskou posádkou, tentokrát ale v centru města. Po příjezdu před hotel koukámě na teploměr a nevěříme vlastním očím 38°C v šest večer! Jak konstatoval Petr: „Tak to si vezmu světřík“ opravdu by se v tu chvíli hodil.
Kamarád naše průvodce měl krásný hotel naproti Casinu. Měli jsme vše, co jsme potřebovali, srpchu, klimatizaci a po dlouhé cestě konečně postel! Po chvilkovém odpočinku, jsme se vyrazili na večeři a projít se trošku po večerních ulicích Plovdivu. Zašli jsme do jedné restaurace, kde zpívali bulharské písně a kde bulharské děvočky slavily osmnácté narozeniny. Na jídle jsme si pochutnali a tak jsme se odvalili zpátky do hotelu. Dlouho jsme tam nevydrželi a šli s Dinem do baru, kde kapela hrála ty největší světové pecky. Po pár pivech jsme začli zpívat s nimi a to dokonce i s mikrofonem. Když je zábava, čas utíká rychle, z baru jsme odešli mírně posilněni chmelovým mokem ve tři ráno.
Ráno nás v hotelu probudilo šílené vedro, ono tedy moc ráno nebylo. Po snídani jsme se vyrazili podívat k nedaleké řece Maritse. V okolí řeky se zdržovalo velké množství zelených skokanů a vážek různých druhů. Pro místní obyvatele jsme působili trošku jako atrakce, pár lidí kteří přecházeli přes most se zastavili a pozorovali co to v té řece lovíme. Zkoušeli jsme, jestli by tu nemohla být Želva bahenní (Emys orbicularis), bohužel pouze a jen zelení skokani a říční krabi.
Po poledni jsme se vydali na úplný jih Bulharska do Momchilgradu, kde jsme strávili zbytek naší expedice Bulharsko 2012.
Malé městečko s perfektní atmosférou, která se ukáže v plné kráse ve večerních hodinách. Většina obyvatel vyrazí s celou rodinou do města na procházku do parku, posedávají na lavičkách, v restauracích na zahrádkách. Lidé se zde umí bavit. Náš průvodce Alper nám dohodl krásný hotel MG, sám z toho města pochází a zná zde každého takže za perfektní cenu jsme měli luxusní ubytování po celou dobu našeho pobytu.
U hotelu krásný bazén, terasa u restaurace, každému z nás se při pomyšlení na tuto terasu začnou sbíhat sliny. Bulharské jídlo je prostě úžasné a pivo (Zagorka, Shumensko, Kamenica) také super. Pokoj také super všechno co člověk potřebuje, klimatizace v tom šíleném vedru se také hodila. Prostě krásná dovolená doplňěná o náš zájem tedy o úžasnou přírodu.
Brzy se po celém Momchilgradu rozkřiklo že přijeli studenti z Čech, kteří chtějí lovit zmija ( všichni lidé mají každého hada za zmiji). A tak jsme měli první schůzku s výborným chlapíkem Gunayem, který vlastní v městě malinký obchod s auto součástkami, přišel i jeho syn Deniz, který s námi byl také jednou na výpravě po okolních kopcích ve 40 stupňovém vedru. Kamarád Alper nám půjčil svoje auto Ford Galaxy s půl milionem najetých kilometrů i tak to byl ale pašák, který nás dovezl úplně všude. Druhý den co jsem byli v Momchilgradu jsem vyrazili kousek za hotel, kde by mělo být jezero, zaparkovali jsme a hned vedle auta si to plazila Želva žlutohnědá (Testudo graeca) o pár metrů níže první ještěrka balkánská (Lacerta trilineata), která se vyhřívala v keři. Než jsme sešli dolů k řece potkali jsme několik dalších ještěrek a želv žlutohnědých. V lese jsme také narazili na Želvu zelenavou (Testudo hermanni). U řeky obrovské množství zelených skokanů a jejich pulců, v malých loužičkách sladkovodní krabi rodu Potamon a potěr parmičky středomořské (Barbus meridionalis) u jedné větší nádrže se nám ryhlostí blesku ukázala užovka obojková. Na okolních vyprahlých kopcích skákala sarančata, občas na nějakém stéblu trávy Kudlanka nábožná (Mantis religiosa). První had, kterého jsme chytili byla užovka obojková v jednom jezírku, které bylo plné skokanů a užovka zde byla na lovu.
Petr si na ni počkal až připlave ke břehu a pak ji rychle chytil za ocas, ona však dokázala ještě chytit skokana za nohu. Oproti našim užovkám byla hodně světlá. Jeden den jsme si také udělali výlet do Řecka na ostrov Thassos, kam jsme to měli nějakých 200 km. Moře úžasné, čisté, plné života a hlavně teplé. Na internetu jsme si přečetli, že expedice co tu byla zde chytla 12 blavorů, bohužel nám se nezadařilo, protože jsme byli na špatném místě. Aspoň jsme viděli štíry rodu Euscorpius. Další den jsme dostali informace od rybářů že v okolí řek je velké množství hadů, bohužel jsem žádného neviděli. Pouze u jedné chaty ve větvích jsme zahlédli štíhlovku. Našli jsme také jeden boční potůček po kterém jsme se vydali a „odměnou“ nám byla utopená želva zelenavá. Na internetu jsme podle mapy zaškrtali pár míst, které by nás zajímaly v okolí přehrady Studen Kladenets. Zabloudili jsme, dojeli jsme na místo, kde končila cesta. Museli jsme se tedy vrátit a zkusili jsme jinou cestu.
Tentoktrát jsme se už trefili dál nás sice nepustil zákaz vjezdu, protože právě zde byla hranice parku Studen Kladenets. Při cestě jsme viděli mnoho daňků. Na louce jsme našli mrtvou želvu. Cestou zpátky jsme byli poměrně otrávení že se nám nepodařilo nic pořádného ulovit. Když najednou Petr ze zadní sedačky vykřikl : “ Zastav! Tam bude emyska!“ S Dinem jsme si mysleli svoje a počkali v autě až se ten blázen vrátí. Za minutu byl zpátky a s emyskou v ruce! Dinovi na koleno položil krásnou Želvu bahenní (Emys orbicularis) nebylo co řešit a vyběhli jsme také dolů k louži, sice tam byla tato želva jediná a pořád nechápu jak Petr věděl že ji tam najde, ale povedlo se a pro nás to byl velký zážitek. Na další den jsme dali na Dina, který vyčetl na internetu že největší výskyt všech hadů je psaný v cípu východního Bulharska v blízkosti tureckých a řeckých hranic. Na mapě jsme si vytipovali vesničku Valche Pole, kde končí silnice, netušili jsme co nás čeká, Alper nám říkal že je tam hodně cikánů. Naštěstí se jeho slova nepotvrdila a na nás čekala poměrně hezká vesnička s hospůdkou, kam jsem si po příjezdu došli na jednu orosenou odměnu. Paní se nás ptala odkud jsme a když jsme jí řekli že studenti a hledáme kostenurky (bulharsky želvy) tak překvapivě ani nekoukala divně. Po občerstvení jsme vyrazili k našim vytipovaným místům za spalujícího slunce.
Po strastiplné cestě jsme konečně nabrali správný směr k našemu jezírku. Cestou jsme potkali nepočítaně ještěrek balkánských. V jedná doubravě jsme spatřili krásnou Krátkonožku evropskou (Ablepharus kitabelii), teplo bylo obrovské a nám pomalu ale jistě docházela potřebná voda a to jsme podle GPS zdaleka nebyli u cíle. Když jsme konečně došli k místu, kde se mělo rozkládat jezírko našli jsme jen rákos a vyschlé bahno. Všichni jsme byli vyčerpaní a frustrovaní. Jenže za vysokým rákosem přeci jen voda byla! Petr spatřil vyhřívající se Želvy bahenní a to hlavní přišlo o chvilku později ale o tom až příště.
Krátce po tom, co želvy bahenní naskákaly do vody lovci shodili boty a vydali se do bahenních lázní v jezírku. Petr vytáhl své pověstné lovidlo a pokusil se odchytit želvy, které utekly ze břehů na dno. Po prvním zalovení přišel nečekaný úlovek. V oblasti, kde půda byla rozpraskaná do hloubky kolem 50-60 cm, v místě, kde nepršelo déle jak dva měsíce jsme v kouzelném jezírku odchytili čolky. Konkrétně se jednalo o larvy čolků Triturus arntzeni (pozn. později t. ivanbureschi) a že jich bylo! Po jednom zalovení jsme v síti měli odhadem kolem třiceti kusů a při každém dalším zrovna tak. U vody jsme se zdrželi něco kolem hodiny, ale bohužel nás tlačil silný nedostatek vody a proto jsme byli nuceni odebrat se zpátky k autu. Kousek za jezírkem jsme spatřili v dubovém lese pár krátkonožek evropských (Aplebharus kitabelii).
Dino si naštěstí vzpomněl, že zapomněl u vody oko na odchyt ještěrek a tak se vrátil. Cesta nám přišla nekonečná a to byla dlouhá pouhých 4,5km! Při cestě mezi polema jsme ještě odchytili ještěrku travní (Podarcis tauricus). V dálce jsme viděli menší budovu a okolo vlajky, trošku nám zatrnulo, protože jsme si mysleli, že se jedná o státní hranici. Sil jsme už opravdu mnoho neměli a myslím, že nemluvím jen za sebe. Vzali jsme to nejkratší cestou a to po cestě přímo k oné „hranici“. Naštěstí se z toho vyklubala stanice místních zemědělců a my jsme mohli jít dál. Do vesnice nám zbývaly nějaké dva kilometry, jazyk jsme měli až na vestě a žízeň takovou, že by jsme vypili mrtvému oko. Když najednou za námi se zjevil bulharský anděl v tílku a žigulu. Zastavil a zeptal se nás, jestli nechceme svést do vesnice. No jasně! Naskákali jsme do auta a už jsme se vezli k cíli, myslím že na tuhle cestu nikdo z nás nezapomene. Náš taxík dostal 5 leva, skočil po nich jak hladový, ale zasloužil si je. Po příjezdu do vesnice na nás čekal chlapík (asi místní starosta) a chtěl po nás doklady, naštěstí jsme byli na to připravení a vzali si s sebou cestovní pas, dále chtěl vidět i doklady od auta. Nastalo vysvětlování že auto máme půjčené od kamaráda Alpera a že jsme byli v této lokalitě lovit zmije a kostenurky (Bulhaři, pokud se nejedná o vědce tak nerozlišují hady, pro ně je každý had zmija). Chlapík nám vrátil doklady a my jsme běželi do obchodu si koupit vodu. Vodu měli ale totálně zmrzlou v lahvích. No nic nám to nevadilo, něco jsme prostě potřebovali. Vyrazili jsme k hotelu. Místní silnice kvalitou lepší než ty naše, za nějaké dvě hodiny jsme byli v hotelu. Pohledy ostatních nám jasně říkaly, jak vypadáme, špinaví, upocení, zdrchaný. Rychle jsme si dali zaslouženou sprchu a běželi na pozdní oběd, protože hlad jsme měli taky obrovský. Na další den jsme si naordinovali volno a povalování u bazénu večer výlet do města Momchilgrad. Cestou z večeře jsme potkali kousek od hotelu na jednom stromu Plcha velkého (Glis glis), který byl z nás tak překvapený že ani nestačil zareagovat, přitáhli jsme si větev, na které seděl a sáhli na kožich.
Vydali jsme se i na ryby, na klasickou pytlačku jsme zkusili štěstí u tůně v korytu téměř vyschlé řeky. Povedla se nám ulovit parmička středomořská. Poslední den před odjezdem Dino spatřil dospělou šíhlovku, ta se mu ale zavrtala mezi kameny tak měl smůlu. Nevzdal se a čekal nad kameny, až vyleze. Dlouho nic tak chodil kolem, když si všimnul menší jeskyně ve které se schovával plch velký, kterého můžete vidět v našem filmu. Když ho takto profesionálně natočil, vrátil se zpátky, kde viděl štíhlovku, nic, mrcha byla zalezlá a ani nedutala. Později si uviděl další jeskyni a tak se tam podíval, zašťoural klackem a hele mladá štíhlovka východní (Dolichophis jugularis), Dino si splnil menší sen, že chytil hada, který nežije u nás. Sice to nebyl ani malpolon ani Dinův největší cíl podivný plaz blavor, ale radost byla veliká. Když to shrnu, naše první zahraniční expedice byla opravdu hodně úspěšná.
Herpetology.cz – Expedice Bulharsko 2012 from Herpetology.cz on Vimeo.
Ještěrky:
Ještěrka balkánská (Lacerta trilineata)
Ještěrka travní (Podarcis tauricus)
Ještěrka zelená (Lacerta viridis)
Krátkonožka evropská (Aplebharus kitabelii)
Hadi
Užovka obojková (Natrix natrix)
Štíhlovka východní (Dolichophis jugularis)
Želvy
Želva bahenní (Emys orbicularis)
Želva žlutohnědá (Testudo graeca)
Želva zelenavá (Testudo hermanni)
Obojživelníci
Skokan skřehotavý (Pelophylax kurtmulleri)
Skokan řecký (Rana graeca)
Skokani- neurčení
Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata)
Obojživelníci- ocasatí
Triturus arntzeni ivanbureschi
Členovci
Kudlanka nábožná (Mantis religiosa)
Slíďák tarentský (Lycosa tarantula)
Krab (Potamon sp.)
Kobylka sága (Saga pedo)
Stonožka (Scolopendra sp.)
Vážka hnědoskvrnná (Orthetrum brunneum)
Klínatka vidlatá (Onychogomphus forcipatus)
a další vážky
Ptáci
Čáp bílý (Ciconia ciconia)
Čáp černý (Ciconia nigra)
Sup bělohlavý (Gyps fulvus)
Savci
Daněk evropský (Dana dana)
Plch velký (Glis glis)
Všudypřítomní psi, osli, kozy, krávy a kočky
Ryby
Parma středomořská východní (Barbus meridionalis petenyi)