Úvod
Stále více lidí se věnuje chovu „studenokrevných“ živočichů a zájem nepatrně stoupá také o ocasaté obojživelníky. Ať už je to jejich krása v podobě nádherně zbarvených zvířat nebo fakt, že se jedná o nejstarší skupinu suchozemských obratlovců, něco nás k nim přitahuje a chceme je chovat a pozorovat. Musíme si však uvědomit, že chov těchto zvířat patří obecně k těm nejnáročnějším a to hlavně s ohledem na jejich nároky na teplotu a vlhkost prostředí. Protože v poslední době pozoruji zvýšený zájem, rozhodl jsem se napsat tento článek, ve kterém se budu snažit shrnout úplné základy k chovu těchto nádherných živočichů.
Rozšíření ocasatých
Na světě najdeme přes 750 druhů ocasatých obojživelníků a naprostá většina druhů se nachází v oblasti mírného a subtropického pásu severní polokoule. Největší hotspot rozmanitosti druhů najdeme v Severní Americe, v oblasti Apalačského pohoří. Jen v USA se nachází přes 200 druhů, v Mexiku pak dalších 150. Značné množství druhů najdeme také v jihovýchodní Asii. Africký kontinent dobylo jen několik málo druhů a to pouze v oblasti Středozemního moře. V Austrálii pak ocasatí úplně chybí, nebudeme-li počítat zavlečené Evropské druhy. Nezanedbatelnou rozličnost čolků a mloků, přibližně 45 druhů, najdeme také v Evropě a dokonce i v České republice najdeme celkem 8 druhů těchto krásných obojživelníků.
Rozdělení ocasatých
Ocasaté obojživelníky dělíme do deseti čeledí. Mezi nejčastěji chované patří Evropští a Asijští mloci a čolci z čeledi Salamandridae. Patří k nim například mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek mramorovaný (Triturus marmoratus), žebrovník waltlův (Pleurodeles waltl) nebo čolek východní (Hypselotriton orientalis). Poměrně často se také chovají zástupci čeledi Ambystomatidae, především v podobě axolotla mexického (Ambystoma mexicanum). Méně často narazíme na chovy akvatických čeledí Sirenidae a Amphiumidae, asijských pamloků čeledi Hynobidae a bezplicncýh mločíků z čeledi Plethodontidae. No a zbylé čtyři čeledi (Cryptobranchidae, Proteidae, Rhyacotritonidae a Dicamptodontidae) už v úspěšných chovech nalezneme jen opravdu velmi vzácně.
Legislativa
První věc na kterou je třeba se zaměřit je legislativa a právní a morální zodpovědnost. Obojživelníci jsou nejohroženější skupinou obratlovců a mnohým druhům hrozí bezprostřední vyhynutí. Bohužel se to týká také ocasatých, které postihuje ztráta a fragmentace habitatů v důsledku přeměny krajiny člověkem, introdukované nemoci (viz náš článek o Chytridiomykóze), chemizace v zemědělství a v neposlední řadě také klimatická změna. K jejich chovu je tedy třeba přistupovat velmi zodpovědně! Většina ocasatých obojživelníků má striktní ochranu v zemi svého původu. V žádném případě tedy není legální sběr druhů ve volné přírodě! Kvůli výše zmíněné nemoci je dnes navíc v různé míře omezen obchod a transport ocasatých obojživelníků mezi kontinenty a státy. Jako začátečník předem zapomeňte na možnost chovu druhů vyskytujících se v ČR. Všechny tyto druhy se u nás vedou jako zvláště chráněné a už pouhá manipulace s nimi je v rozporu se zákonem 114/1992 sb. Získat výjimku k jejich soukromému chovu je téměř nemožné. Je ale možné chovat jiné Evropské druhy a poddruhy, často bez nutnosti jakýchkoli povolení. Některé druhy ocasatých také spadají do kategorií CITES. V případě kategorie A, kam spadají pouze velemloci rodu Andrias a čolek lusristánský (Neurergus kaiseri) je nutné od chovatele získat certifikát CITES a v případě narození mláďat a jejich prodeje si chovatel musí opatřit zmíněné certifikáty na příslušném úřadu. Od roku 2019 se však již obojživelníci spadající do CITES A (Příloha I) nemusí registrovat, jen v případě prodeje či převozu je nutné získat výše zmíněný certifikát, na základě certifikátu od původního chovatele. V případě CITES B (Příloha II), kam spadají všichni čolci rodů Paramesotriton, Tylototriton a Echinotriton, a dále Ambystoma dumerilii (Axolotl Dumérilův) a Ambystoma mexicanum (Axolotl mexický) je potřeba mít důkaz o jejich původu. K tomu postačí seznam druhů a jedinců, jméno, adresa a kontakt na chovatele, od kterého jste vaše chovance pořizovali.
Zvládnu chovat ocasáče?
To je otázka, kterou by si měl položit každý z Vás koho napadlo, že by rád choval nějakého čolka nebo mloka. Než si nějaké zvíře pořídíte, je třeba mít jistotu, že jste schopni pro něj zajistit adekvátní podmínky. V případě ocasatých obojživelníků to je poměrně nelehký úkol. Jsou totiž velmi nároční především na teplotu a vlhkost prostředí. Tyto faktory se samozřejmě liší napříč chovanými druhy. Valná většina ocasatých však neblaze snáší teploty nad 22°C a teploty přes 24° už jsou pro mnoho druhů fatální. Ideální teploty během sezóny by se tedy pro většinu běžně chovaných druhů měly pohybovat mezi 17 – 21°C. Dále je potřeba v případě terestrických druhů udržovat vyšší vzdušnou vlhkost, s tím nám pomohou například živé rostliny. Teploty by navíc měli ideálně v noci výrazněji poklesnout a v zimě se pak v závislosti na druhu držet na 5-8°C. Zimovat lze však také v chladničce. K chovu „ocasáčů“ se tak stává ideálním dobře větratelný sklep, kde i v létě teplota nepřesahuje 22°C či klimatizovaná místnost. V případě převážně akvatických druhů, je také možné nádrž chladit externím chlazením, které je ale energeticky velmi náročné. Jen několik málo běžně chovaných druhů lze chovat v pokojových teplotách, ale i u těch je potřeba se vyvarovat dlouhodobým vysokým teplotám. K těmto druhům patří například žebrovníci (Pleurodeles sp.), surýni (např. Pseudobranchus sp.) a některé druhy axolotlů (Ambystoma sp.). Dalším zádrhelem, který by pro některé potenciální chovatele mohl představovat problém je fakt, že valná většina ocasatých obojživelníků přijímá pouze živou potravu. Mrtvé si nebudou všímat. Strava by navíc měla být velmi variabilní a obohacena o doplněk vitamínů a vápníku. Výjimkou jsou například surýni či axolotl mexický, kteří bezproblému přijímají například i rozmražené patentky. Více o potravě a krmení dále v článku. Je třeba si také uvědomit, že obecně jsou ocasatí poměrně dlouhověký a bez problému se dožívají věku 15-30 let, některé druhy i výrazně více. O nárocích jednotlivých druhů se dočtete v relevantní literatuře, seznam je uveden na konci tohoto článku. Časem možná připravím i konkrétní návod k chovu některých běžnějších druhů.
Výběr druhu a kde je sehnat?
Jak už bylo zmíněno, nejprve si vypíšeme seznam druhů, kterým jsme schopni zajistit vhodné podmínky a pak si vyberete na základě toho jak se Vám druh líbí a jaká je jeho dostupnost. Mezi běžně dostupné druhy zároveň vhodné pro začátečníky patří čolek východní (Hypselotriton orientalis), žebrovník waltlův (Pleurodeles waltl) či axolotl mexický (Ambystoma mexicanum). Pokud však budete k chovu přistupovat zodpovědně, můžete po přečtení relevantní literatury a ideálně konzultaci se zkušeným chovatelem, začít i nějakým složitějším druhem. Dnes už ocasaté obojživelníky naštěstí nenaleznete v nabídce kamenných prodejen Hobby marketů a chovatelských potřeb. Musíte je proto kupovat přímo od chovatele. Chovatelé inzerují své odchovy na různých internetových serverech. Pro ČR je to především stránka iFauna.cz, chovatelská základna je v ČR ale poměrně malá a nabídky jsou tak celkem vzácné (viz Caudata.cz). Nejvíce chovatelů ocasatých v Evropě nalezneme v Německu. Inzeráty chovatelů z cizích zemí pak můžeme najít na serveru Terraristik.com. V žádném případě však nedoporučujeme nechat si zaslat zvířata kurýrní službou. Vždy byste si měli své budoucí chovance nejprve prohlédnout, zkontrolovat jejich stav a poté je osobně převzít. Vždy si nechte od chovatele vystavit doklad o převzetí, kde budou uvedeny druhy a jedinci (případně i pohlaví), jméno chovatele, jeho adresa a kontakt na něj a také Vaše jméno a adresa. Ceny čolků a mloků jsou velmi různé v závislosti na vzácnosti druhu a pohybují se od cca 350 do 1500 CZK za jedince. U vzácných druhů se však může cena snadno vyšplhat i přes 4000 CZK za jedince.
Ubikace
Ubikaci připravujeme podle toho jestli je námi vybraný druh akvatický, semi-akvatický či terestrický. Striktně akvatických druhů je poměrně málo a patří k nim jen ti, kteří nikdy neopouští vodu. Poznáme to například tím, že i jako dospělí mají vnější keříčkovité žábry (např. surýni, axolotl mexický, žábronoš atp.). Čolci jsou pak převážně semi-akvatičtí s různě dlouhou dobou, kterou tráví ve vodě a na suchu a mloci pak naopak často striktně terestričtí.
Pozor na útěky! Vaší ubikaci je nutno perfektně zabezpečit proti útěku! Ocasatí obojživelníci jsou mistři ve šplhání a najdou sebemenší skulinu kudy by se mohli protlačit ven. Mimo ubikaci pak rychle umírají a vy už pak jen najdete sušenou mrtvolku.
Pro akvatické druhy nám postačí adekvátně velké akvárium s filtrací. Existují dva přístupy – extrémně hygienický chov, kdy v akváriu nemáme nic než vodu, chovance a filtrační techniku. O takové akvárium je ale třeba denně pečovat a neustále odsávat zbytky potravy a exkrementy. Je také potřeba často měnit část vody. Osobně se přikláním k druhému přístupu – přírodnímu chovu, kdy do akvária přidáme i substrát a živé rostliny. Jako substrát do vody se mi osvědčil dobře propraný štěrk o takové zrnitosti aby buď za A) při pozření bez problému prošel trávicím traktem chovaného zvířete, či za B) nemohlo dojít k jeho pozření. Můžete použít akvaristický štěrk, který je však poměrně drahý a já proto používám štěrk betonářský, který je podstatně dostupnější, jen je potřeba ho pořádně proprat. Substrát nám přináší řadu výhod, např. v podobě užitečných bakterií, které ve štěrku žijí a přeměňují toxické odpadní látky na neškodné. Menší nevýhoda vzniká při krmení, kdy se živá potrava může do substrátu schovat. Toho se však lze vyvarovat pokud část dna nádrže necháte bez štěrku, případně budete krmení umisťovat do na dně umístěné skleněné misky. Další výhoda je možnost umístění živých rostlin, které nám pomáhají udržovat kvalitu vody a také ji okysličovat. Pro růst rostlin je však potřeba zajistit dostatek světla. K tomu používám LED trubicová svítidla s barvou světla minimálně 4000K. I při této variantě je však potřeba po určité době měnit cca 1/3 vody a odkalovačem odsávat nečistoty usazující se ve štěrku. Pravděpodobnost otravy dusitany je však ve zdravém akváriu s množstvím užitečných bakterií mnohem nižší, než když párkrát zapomenete vyčistit.
Důležitá je kvalita vody. U druhů ze stojatých vod je nejlepší používat dešťovou vodu, či balenou kojeneckou vodu. Druhy z tvrdých tekoucích vod (např. rod Neurergus), však naopak vyžadují tvrdší vodu. Toho lze docílit mimo jiné i umístěním vápence do vody. Lze používat i voda z vodovodu, kterou je však nutné nechat odstát, min. 24h.
Pro semi-akvatické druhy je buď potřeba vytvořit dvě samostatné ubikace (akvárium a terárium) nebo kombinované paludárium (upřednostňuji tuto variantu). V případě tvorby paludária je nutné dobře oddělit terestrickou a vodní část tak, aby nedocházelo ke kontaminaci vody substrátem. K tomu poslouží kameny a štěrky. Z kamenů vytvořím hráz která bude oddělovat obě části terária a vnitřek terestrické části pak vysypu štěrkem nerovnoměrně tak, aby v nejnižších místech štěrk dosahoval hladiny vody a v některých místech byl několik centimetrů nad ní. Tím zajistíte v terestrické části vlhkostní gradient. Jako další vrstvu pak používám lesní hrabanku z bukového lesa, která má nejvíce neutrální pH a je tak vhodná pro většinu druhů. Lze však také použít rašelinu, někde nechat pouze štěrk či písek nebo jíl, v závislosti na chovaném druhu. Terestrickou část pak osázím živými rostlinami, především mechorosty a kapraďorosty. Pro růst mechů a kapradin je opět důležité světlo, úspěšně mi tyto rostliny fungují pod LED světlem o teplotě 4000K. Nakonec celou terestrickou část ještě zasypu lehkou vrstvou spadaného bukového a jiného listí. V lesní hrabance i listí se skrývá spousta užitečných mikroorganismů, živočichů a hub, které pomáhají udržovat ubikaci v rovnováze a tvoří takový malý ekosystém. Záměrně pak do každého paludária přidávám domácí druhy chvostoskoků a stínek (např. Trachelipus sp.), které kromě toho že slouží jako potrava, fungují také jako výkonná uklízecí četa. Pro podporu těchto pomocníků dávám do terária také trouchnivé dřevo. Pokud si na takovém dřevě přinesete mech, snadněji ho v teráriu udržíte.
Nezapomeňte do terária umístit dostatek úkrytů např. z kamenů, kůry či dřeva!
Terestrické ubikace tvořím podobně jak bylo zmíněno výše, s tím rozdílem že místo vodní části je zde pouze mělká miska s vodu. Dno nádrže nerovnoměrně vysypu štěrkem, čímž vytvořím drenáž. Vrstva štěrku se pohybuje od 3 do 10 cm. Do úrovně nejhlubšího místa zaleji štěrk vodou. Navrch přijde opět buková hrabanka a tím jak voda různě dosahuje k hrabance se vytváří vlhkostní gradient. V případě hrabavých mloků (rod Ambystoma) je třeba silná vrstva substrátu.
Jaké terárium? Upřednostňuji skleněná terária se „šoupacími“ dvířky. Přístup zepředu značně usnadňuje krmení a další úkony. U menších druhů je jen potřeba ucpat mezeru mezi skly, např. kartonem. Pokud nechcete mít krásné expoziční terárium, ale jen praktický chov, lze použít také plastové boxy.
Udržování vlhkosti
Vlhkost vzduchu a přístup k vodě je pro obojživelníky nesmírně důležitý faktor, neboť si kvůli dýchání přes kůži musí udržovat pokožku stále vlhkou. Terestrická terária a paludária tedy rosíme dle potřeby jednou denně čistou, ideálně dešťovou vodou tak, aby byl povrch a substrát v teráriu místy vlhký a místy suchý. Chovanci si tak snadno najdou ideální místo. Substrát ale nesmí nikdy být nasáklý vodou! Nezapomeňte že i v čistě terestrickém teráriu by neměla chybět mělká nádoba s vodou. Obojživelníci vodu nepijí, ale nasávají ji celým povrchem těla. Vlhkostní gradient v teráriu, se suchými a vlhkými místečky je extrémně důležitý pro úspěšný chov bezplicných mločíků z čeledi Plethodontidae.
Krmení
Jak jsem již zmiňoval, ocasatí obojživelníci až na výjimky pozřou výhradně jen živou potravu. Výjimkou jsou některé akvatické druhy, které potravu vyhledávají pomocí pachu a konzumují tedy i neživé krmivo v podobě mražených patentek či kousků kuřecích jater a srdíček. Velikost podávané kořisti musíme pochopitelně přizpůsobit velikosti krmeného zvířete. Nejběžnějším, nutričně vyváženým, bez problému přijímaným a snadno chovatelným živým krmivem jsou žížaly. Přijímá je naprostá většina obojživelníků. Nejsnadněji se s nimi krmí ve vodní fázi, ale lze to velmi dobře i na suchu. Nevýhoda je že žížaly nelze obohacovat vitamíny a vápníkem, ale jejich nutriční hodnota obsahuje při dobré výživě prakticky vše co Vaše zvíře potřebuje. Navíc je lze velmi snadno chovat v domácím kompostéru (i v bytě). Já osobně krmím převážně žížaly. V akvatické fázi pak krmení doplňuji živými patenkami případně koretrami. Terestrické druhy dokrmuji cvrčky, které předem obalím ve směsi vitamínu D3 a vápníku. Zvířata v horší tělesné kondici je možné přikrmit taky tučnější stravou v podobě červů, ti však nesmí tvořit hlavní složku běžného jídelníčku, protože by po nich chovanci tloustli. Velmi dobrým krmivem jsou larvy bráněnek (Hermetia illucens), které mají velmi dobrý poměr fosforu a vápníku. Bohužel je však ne všichni ocasatí s oblibou přijímají, některé druhy je striktně odmítají. Další nevýhodou je, že se také velmi rychle zavrtají do substrátu, a na rozdíl od žížal nikdy nevylézají na povrch. Mladé jedince těsně po metamorfóze lze krmit čerstvě vylíhnutými cvrčky, chvostoskoky a octomilkami, případně patentkami na vlhkém ubrousku.
Pokud to jde snažím se učit svoje chovance na krmení z pinzety. Je to sice časově náročnější, ale máte přehled o tom co které zvíře snědlo.
Zimování
Valnou většinu druhů je pro úspěšný chov nutné zimovat. Teploty zimování se liší nejen dle druhu, ale především dle konkrétní lokality odkud P1 předci vašich chovanců pochází. Na to je třeba brát zřetel hlavně u druhů s rozsáhlým areálem rozšíření. Pro mnoho běžně chovaných druhů jsou však ideální teploty okolo 5-10°C, po dobu několika týdnů (opět v závislosti na podmínkách v domovině daného druhu). Ideální je, pokud takové teploty můžete pozvolna zajistit. Já například s přicházejícím podzimem ve svém sklepě otevírám okna na noc kdy teploty začnou výrazně padat. Nakonec nechám okna otevřená a to mi ve sklepě vytváří gradient cca 5-7°C u podlahy a 8-10°C u stropu. Dle nároků druhu mám v takto v různých výškách umístěny různé ubikace. Alternativně lze také ocasaté zimovat v chladničce nastavené na požadovanou teplotu. Z vlastní zkušenosti však pozoruji, že mnoho druhů při nižší teplotě místo zimování naopak zvýší svoji aktivitu a pauzu mají spíše v létě, kdy se teploty šplhají lehce přes 20°C. Takové druhy pak krmím především při nižších teplotách a v létě mají krátký půst. Kdy čolky a mloky krmit a kdy ne poznáte dle jejich aktivity. Pokud jsou zalezlí v úkrytu a po několik dní nevylezou ven, znamená to že odpočívají a nemá smysl je krmit, naopak jim vynucené krmení může ublížit. Když jsou zvířata aktivní a pohybují se po teráriu, můžete je bez obav nakrmit. Například pro čolky kurdistánské (Neurergus crocatus) je snížení teploty v zimě na 5-7°C sice kritické pro úspěšné nastartování reprodukce, ale po celou dobu těchto nízkých teplot normálně přijímají potravu a vykazují dokonce vyšší aktivitu.
Rozmnožování a odchov
Pokud svým chovancům zajistíme podmínky co nejpodobnější jejich domovině a pokud chováme skupinku, kde jsou samci i samice, měli by se po dovršení pohlavní dospělosti (často až po 3-6 letech) začít rozmnožovat. Naprostá většina klade vejce do vody, někteří do vlhkého mechu. Vejce umístěná na rostliny lze opatrně vyjmout z ubikace a umístit do menších plastových boxů ideálně s vodou z nádrže kam byla nakladena. Vejce lepená na kameny a sklo necháváme v původní nádrži a po vykladení pro jistotu přesuneme dospělce, aby nedocházelo k predaci vajec. Po vylíhnutí pak odlovíme larvičky a umístíme opět do plastových boxů s vodou z této nádrže. Do plastových boxů je vhodné také přidat vodní rostlinky pro lepší prokysličení vody. Osobně dále do vody přidávám jednu šištičku z olše, která zde působí jako přírodní antimykotikum. Malé larvičky pak krmím naloveným drobným planktonem, nitěnkami a patentkami. Nalovený plankton je třeba probrat, aby neobsahoval dravé larvy hmyzu, například larvy vážek, které jsou schopny usmrtit a pozřít larvy čolků. Když larvy vyrostou a začnou vstřebávat vnější žábry, umístím do nádržky (kterou už mám zaklopenou víkem se síťovinou, aby nedošlo k úniku) polystyrenový ostrůvek s mechem, kam si mohou metamorfovaní juvenilové vylézt. Mladé metamorfy pak chovám v plastovém boxu, kde polovinu tvoří navlhčený ubrousek a polovinu vrstva štěrku a na ní vrstva lesní hrabanky a listí, mech a úkryty z kůry. Potravu umisťuji zásadně na tu polovinu s ubrouskem, který pravidelně měním. Jedná se především o nakrájené mladé žížalky a patentky. Mikrocvrčci a chvostoskoci z ubrousku pochopitelně odlezou, nicméně i tak je umisťuji zde. Mrtví jedinci, zbytky krmiva a podobné kontaminanty tak zůstanou na ubrousku a snadno je pak odstraníte při výměně.
Důležitá doporučení a „nepsaná pravidla“ v chovu ocasatých:
Zkušení chovatelé se vesměs shodují na těchto základních „pravidlech“, který by měl dodržovat každý zodpovědný chovatel.
Žádné druhy ocasatých nikdy nechováme společně s rybami!
Introdukce ryb je významným problémem podporujícím celosvětový pokles početnosti obojživelníků, v extrémních případech i vymírání druhů. Ryby jsou predátory obojživelníků, živý se jejich vajíčky, larvami i dospělci. I malé druhy ryb, často „oždibují“ dospělé čolky, způsobují jim poranění a stres. Už jen pouhá přítomnost ryb působní jako stresor, jelikož se čolci vždy snaží vyhledávat vodní plochy bez nich. Stres a drobná zranění naruší imunitní systém čolků, kteří jsou poté náchylnější k různým plísňovým, bakteriálním a virovým onemocněním. Přečtěte si odborné články, vyslechněte rady opravdu zkušených chovatelů a nenechte se přesvědčit nezodpovědnými chovateli, kteří na různých sociálních sítí prezentují, kterak už několik let chovají čolky společně s rybami a nevidí žádný problém.
Druhy chováme odděleně
Stejně tak bychom měli různé druhy chovat odděleně. Chov jakýchkoli druhů, kteří spolu nesdílí stejné stanoviště v přírodě je absolutně nevhodný a neměli byste nad ním ani uvažovat. V případě velmi prostorných venkovních expozicí je možné chovat společně druhy, které i v přírodě běžně žijí pospolu. V teráriu bych to však nedoporučoval. Rozdíly ve velikosti, agresivitě, specifitě vylučovaných toxinů, teritoria, to vše jsou stresory působící mezi druhy chovanými ve společné nádrži. Pokud jste zodpovědný chovatel a chcete svým chovancům dopřát vhodné podmínky, chovejte jednotlivé druhy odděleně a vyhnete se tím zbytečným problémům.
Manipulace
Čolci a mloci rozhodně nejsou domácími mazlíčky a náš dotek jim není příjemný! Manipulace s nimi by se tedy měla omezit na nezbytné minimum. Kdykoli manipulujete s obojživelníkem, je třeba mít navlhčené ruce, abyste nepoškodili jejich citlivou kůži. Ideální je nosit přitom nepráškované gumové rukavice, pro každé terárium nové, aby nedošlo k přenosu potenciálních chorob.
Odpadní voda, substráty, uhynulá zvířata
Veškerý anorganický i organický materiál je třeba nejprve bezpečně desinfikovat, než ho vyhodíte či vypustíte do odpadu. Toto je velmi důležité vzhledem k nebezpečí rozšíření chorob ocasatých do volné přírody. Vhodné způsoby desinfekce jsou buď teplem (co hoří to spálit, lze péct v troubě, vodu převařit) či chemické – například Savo apod.
Zabezpečení terárií
Terária, akvária a další typy ubikací je nutné perfektně zabezpečit proti úniku. Řadu běžně chovaných druhů lze označit za potenciálně invazivní. Pokud by se tedy dostaly do naší přírody, mohly by se zde rozšířit a ohrozit tak populace původních druhů. Je tedy naprosto nemyslitelné chovat exotické druhy v nezabezpečeném zahradním jezírku.
Doporučená literatura:
