Termín: 17-21.7. 2023
Zúčasnění: Tomáš Dino Holer, Petr Hataš, Jan Doněk, Tomáš Klacek
Po delší době jsme chtěli vyrazit na společnou expedici v původním složení týmu Herpetology.cz. Tomáš Caska ale nakonec nemohl odjet a tak jsme si museli s Petrem najít náhradníky – Honzu a Tomáše K. Cíl cesty byl jasný. Petr ještě neviděl černé alpské mloky a tak jsme mu jeho přání chtěli splnit. Já jsem se zase chtěl pokusit najít jedny z nejvzácnějších evropských ocasatých – poddruhy mloka černého – Salamandra atra aurorae a S.a. pasubiensis.
Tomáš se hned zkraje ukázal jako přínosný nový člen expedice, když nám prozradil své lokality v Rakousku na černé mloky. Plán cesty byl tedy jasný. Z Prahy jsme s Petrem v pondělí vyrazili okolo 11h, zanedlouho přibrali Tomáše v Říčanech a pokračovali směrem na Veselí, kde už na nás čekal Honza. Cesta ubíhala příjemně a vzápětí jsme se už ocitli na cílové lokalitě nedaleko Schladmingu. Hned u parkoviště jsme si v místní horské chatě dopřáli jednu orosenou odměnu s tradičním proslovem: „za každý lok jeden mlok“. Poté už jsme nasadili batohy s technikou a vydali se po svých do krásného Alpského údolí.
Po cestě jsme narazili na studnu nedbale překrytou několika prkny. Na jejím dně byl uvězněn vzrostlý skokan hnědý a tak jsme se hned dali do zachraňování. Skokan i jeho zachránce Tomáš akci přežili a tak jsme dali pár rychlých fotek a pokračovali v cestě.
Asi po hodině jsme dorazili k nádhernému jezeru, které přímo vybízelo ke skupinové fotce. Pokračovali jsme po břehu obklopeni nádhernou přírodou, nezvykle šťavnatým jehličnatým lesem a užívali se čistého horského vzduchu. O čistotě ovzduší svědčili i početné lišejníky, visící z větví okolo cesty. To už jsme se blížili k cílové oblasti. Nález prvního mloka na sebe nenechal dlouho čekat a my jsme se hned dali do natáčení a fotografování. Brzy jsme ale museli všechno sbalit a rychle se vydat na cestu zpět k autu, neboť se nad vrcholky hor obklopujícími údolí začínala stahovat černá mračna a zdálky bylo slyšet hromobití. To už se setmělo a začalo pršet a jen po cestě jsme potkali desítky mloků černých, skokanů hnědých a ropuch obecných.
Rychle se ukázalo, že náš kvapný úprk byl opodstatněný, když se spustil šílený liják a blesky létaly všude kolem. To už jsme ale seděli v autě a vyrazili hledat místo na přespání. Chvíli nám trvalo najít vhodné místo, kde už bouře přešla, ale nakonec se to přeci jen povedlo.
Ráno jsme se probudili na vysoko položeném parkovišti a obdivovali překrásné pohledy do krajiny. Následovala rychlá snídaně a káva a už jsme zase vyráželi na cestu.
Dnešní dopolední lokalitu měl opět v režii Tomáš a vzal nás k nádhernému vodopádu. U cesty v hromadě pařezů se vyhřívala ještěrka živorodá (Zootoca vivipara).
Kousek za vodopádem se nám pak podařilo nalézt hned několik mloků černých. O prosvětlený les se zde staralo stádo krav. Příliš jsme se nezdržovali, neboť nás dnes čekal delší přejezd do Itálie.
Do okolí Trenta jsme dorazili již po setmění, našli jsme si pěkné místo na spaní a poté jsme vyrazili na lokalitu cílového druhu naší expedice, jednoho z nejvzácnějších obojživelníků evropy – „zlatého“ mloka černého (Salamandra atra aurorae). Nejprve jsme potkali několik opravdu rozměrných samic ropuch obecných. Prošli jsme několika polomy, pozůstatky po vichřici, která zde před pár lety zničila jedno ze stanovišť zdejších mloků. Když jsme se dostali nad hranici 1400m.n.m., les se trochu změnil a začal být výrazně vlhčí, s větší abundancí mechů a kapradin. Chvíli jsme propátrávali okolí cesty, až Tomáš vítězoslavně zvolal „mám!“. Všichni jsme se radostně rozeběhli k němu a začali obdivovat krásné stvoření u jeho nohou. Udělali jsme si pár rychlých fotek a záběrů a vzhledem k tomu, že už se z úterý stala středa, vyrazili jsme zpět k autu.
Ráno jsme rychle sbalili tábor, posílili se snídaní a kávou a opět vyrazili na stejné místo. Sotva jsme dorazili nahoru, dostihla nás bouře a silný déšť. Naštěstí trvala jen chvíli a bez úhony jsme ji přečkali pod stromy. Vlastně nám přišla vhod, protože právě po dešti je nejlepší doba na hledání mloků a tak se nám také podařilo nalézt několik dalších jedinců. Kromě nich jsme opět potkali několik ropuch a skokanů a dva čolky horské.
Spokojení jsme se vydali na cestu do apartmánu, v nedalekém městečku Arsiero, který jsme si předem rezervovali na poslední dvě noci. Marně jsme se během siesty snažili nalézt otevřenou restauraci a tak jsme se spokojili jen s vlastními zásobami jídla. Bylo extrémní horko a proto jsme se vydali k řece na koupání. Rychlá horská voda však byla téměř ledová a jen Petr a Tomáš se do ní odvážili ponořit. Petr při návratu na břeh spatřil pod vodou rychlou užovku podplamatou (Natrix tessellata). Chtěli jsme se původně večer vydat na lokalitu dalšího mloka – Salamandra atra pasubiensis, ale místní herpetolog nás od toho odradil. Blížila se silná bouře a tam nahoře jde při takovém počasí o život. Jako obvykle jsme se radou místního raději řídili a vyrazili jsme tedy jen do místní restaurace na večeři.
Ráno jsme vstali celkem brzy a vydali se na cestu. Nejprve jsme v podhůří skalního masivu Pasubio prohledávali staré ruiny, kde jsme našli několik ještěrek zedních (Podarcis muralis) a také pár ještěrek dvoupruhých (Lacerta bilineata). V jednom z početných pramenů, pak také larvu mloka skvrnitého (Salamandra salamandra).
Poté už nás čekal dlouhý výstup s převýšením 600m. Stoupali jsme náročným terénem stále výš a výš, opatrně procházeli po úzkých chodníčcích nad strmou propastí. V jednu chvíli jsme na dost nečekaném místě potkali skokana štíhlého (Rana dalmatina) a sem tam nedaleko od nás proběhl kamzík.
Když jsme konečně dosáhli 1600m.n.m, začali jsme pátrat po místě, které jsem znal z fotografie z knihy o ocasatých obojživelnících světa. Nebyli jsme si však jistí zda jsme vůbec ve správném údolí. Lokalitu jsme víceméně odhadoval ze satelitních snímků. Všechno kolem nám na rozdíl od fotografie přišlo velmi strmé. Petr se šel projít kousek výš a za chvíli jsme ho slyšeli volat, že vidí zmiji. Rozběhli jsme se k němu a ještě jsme na chvíli zahlédli tělo krásné zmije skvnité (Vipera aspis francisciredi) mezi kamením a kořeny v převisu nad cestou. Tomáš se ji pokusil chytit, ale zmije se rychle schovala mezi kameny. Ještě několikrát jsme se na to místo vrátili, ale marně. Zkusil jsem sléz do trochu méně strmého údolí a když jsme vzhlédl, pochopil jsem náš omyl. Fotografie pouze zkreslovala sklon terénu a byli jsme na naprosto přesném místě. Dali jsme se tedy do pátrání po mlocích. Počasí nám ale nepřálo, bylo příliš slunečno, na nebi jen pár mráčků a našli jsme tak jen několik slepýšů italských (Anguis veronensis).
Díky nádherným výhledům a dobrodružné cestě, jsme ale vůbec nelitovali náročného a namáhavého výstupu. Navíc jsme našli přesnou lokalitu a už víme kam se příště vrátit!
Druhý den už jsme vyrazili domů. Celý den pršelo a my jsme snili o tom být v tuto chvíli na včerejší lokalitě. Na druhou stranu nás ale znepokojovala představa škrábání se nebezpečnou stezkou po kamenech kluzkých od deště. Když jsme v Bolzanu nakupovali suvenýry domů, najednou se vyjasnilo. Dohodli jsme se, že si dáme ještě poslední herping někde v okolí. Vytipovali jsme si pěkné místečko na úpatí skal a rozprchli se po okolí. Kameny byly ale téměř okamžitě nahřáté a stejně tak i hadi, které jsme potkali. Nejprve nám utekla štíhlovka uhlířská (Hierophis viridiflavus carbonarius) a pak ještě další dva v rychlosti neidentifikovatelní hadi. Našli jsme si nicméně alespoň pěknou lokalitu na příští cesty.
Na začátku cesty jsem si vůbec nebyl jistý zda se nám podaří nalézt alespoň jeden z cílových poddruhů mloka černého a tak jsme si z neúspěchu jednoho nálezu nic nedělali. Naopak považujeme expedici za zdařilou a jednou se do Italských Alp opět vrátíme, neboť ještě skrývají mnoho dalších pokladů!
Za herpetology.cz,
Dino