Termín: 5-22.8.2022
Účastníci: Tomáš Dino Holer, Petr Hammerschmied (Repti Planet), Daniel Koleška (Zoopark Zájezd), Ondřej Trávníček (Zoo Plzeň), Martin Ertner, Dylan Souder (USA).
V létě roku 2022 jsme se vydali na další expedici Repti Planet. Tentokrát nás touha po dobrodružství zavedla až na opačnou stranu Atlantského oceánu, do vyprahlé Arizony. Hlavním cílem zde bylo pátrat po chřestýších, kterých se zde nachází neuvěřitelných 14 druhů. Arizona ale není jen vyprahlá poušť a rozmanitost zdejší přírody je pozoruhodná.
Pátého Srpna jsme se já, Petr, Dan, Ondra a Martin sešli na letišti Václava Havla, natěšení na další expedici. Batohy jsme měli plné techniky, hlavně Petr, jehož úkolem bylo o celé expedici natočit dokumentární film. Při odbavování šlo vše hladce a na zavazadlech nám odpustili i nějaké to „kilečko“ přes limit. Jak už to tak bývá, náš let přes Atlantik z Prahy směřoval nejprve přes Londýn – Heathrow. Čekání na let jsme využili jak se sluší a patří v letištní restauraci. Večeři jsme zapíjeli Guinessem. Další zastávka byla ve Filadelfii. Tady nás čekal pohovor s celníky. Tomu samozřejmě předcházelo ještě vyplnění ESTA víz, aby nás do USA vůbec pustili. Stále také platila povinnost dokončeného očkování proti COVID-19. Všichni jsme podepsali formulář, ve kterém jsme prohlásili, že jsme se např. neúčastnili žádného teroristického útoku či genocidy. Rozhovor s paní na přepážce trval asi 15 minut. Když se zvídavá celnice dozvěděla že jedeme fotit zvířata a přírodu, ptala se jestli něco doma chovám a čím to krmím. Tak jsme si chvíli pokecali o mlocích a čolcích a už jsem mohl směle pokračovat na další letadlo. Infrastruktura letiště a především rychlost odbavování nás dost nepříjemně překvapila. Nakonec jsme se ale dokodrcali k letištní bráně a mohli nasednout na další letadlo. Předchozí let Londýn-Filadelfie zajišťovala společnost British Airways a služby na palubě byly řekl bych až nadstandartní, včetně celkem chutného jídla a nápojů v ceně letenky. Zkušenost s American Airlines na letu z Filadelfie do Phoenixu už byla o dost trpčí. Po skoro dvou hodinách strávených na runwayi, kvůli zpoždění některých letů, jsme dostali malou lahvičku vody a mini pytlík chipsů. Let, kde jsme chtěli spát, nám navíc znepříjemnila skupinka španělských tanečnic hip-hopu, které samozřejmě prokecaly celou cestu. Když jsme tedy dorazili do Phoenixu, měli jsme za sebou probdělou „noc“, avšak v Arizoně noc teprve začínala. Na letišti nás vyzvedl Martinův kamarád Dylan, který měl za sebou také dlouhou, 12 hodinovou cestu autem z Nevady. Naše nadšení ale překonalo únavu a hned jak jsme si v půjčovně vyzvedli druhé auto, vyrazili jsme do terénu do oblasti South Mountains.
První plaz na sebe nenechal dlouho čekat. Byl jím gekon šupinkatý (Cyrtopodion scabrum). Zahlédl jsem také jednoho bičovce, který ale rychle zmizel v díře v zemi. Bohužel to byl jediný bičovec, kterého jsem za celou expedici potkal. Sestoupili jsme do vodou vyhloubeného údolí, kterým se tady v Arizoně říká „wash“. Propátrávali jsme strmé stěny a škvíry mezi kameny. Spatřili jsme několik gekončíků kalifornských (Coleonyx variegatus). Po písčito-kamenném podloží také poskakovaly ropuchy tečkované (Anaxyrus punctatus). Netrvalo to dlouho a uslyšeli jsme Martina jak volá: „Mám chřestýše!“. Ano, našel si svého prvního chřestýše skvrnitého (Crotalus pyrrhus), který se zde vyskytuje v namodralé formě. O několik minut později jsem i já narazil na dalšího jedince tohoto druhu a mohl jsem si tak připsat na seznam svého vůbec prvního chřestýše. Kluci pak ještě našli drobného užovkovitého hada druhu Hypsiglena chlorophaea. Chodili jsme celou noc a těsně před svítáním Ondra našel další druh hada, tentokrát chřestýše tygřího (Crotalus tigris) a my tak měli možnost si tohoto krasavce vyfotografovat v záři vycházejícího slunce. Až nyní jsme mohli docenit pohled do osvícené krajiny kamenité pouště s majestátními kaktusy rodu Saguaro. V noci nebyla žádná zima, teploty šplhaly ke 30°C a se stoupajícím sluncem začalo být nesnesitelné horko. Ihned jsme poznali že vydat se do terénu jen s tenkými zásobami vody není dobrý nápad. To jsme však netušili že z krátké večerní pochůzky se stane celonoční herping. Cestou k autu jsme ještě potkali několik ještěrek rodu Aspidoscelis, pravděpodobně druh A. tigris.
Po nočním chození nám vytrávilo a tak jsme se vydali na snídani a oběd do místní restaurace Black Bear Diner, kde jsme si dali řádně velký burger s hranolkami, pěkně v americkém stylu. Brzy jsme však pochopili, že bude podstatně levnější stravovat se v některém z fastfoodů. V supermarketu jsme nakoupili potraviny a led, kterým jsme naplnili lednici na korbě Dylanovy Toyoty a proložili to plechovkami Coca-coly, vodou a pivem. Musím uznat že bez této pasivní lednice bychom v šíleném horku trpěli podstatně více. Led se dal sehnat na každé benzínce a mohli jsme tak neustále doplňovat zásoby. Stavili jsme se také v obchodě s outdoor potřebami, kde jsme si koupili několik cestovních křesílek a já prut na ryby a pár nástrah. Zapomněl jsem zmínit, že jsme si všichni zaplatili roční povolenku na odchyt drobné zvěře v rámci Arizony, která platí zároveň jako permit pro manipulaci s obojživelníky a plazy a navíc i jako povolenka k lovu ryb. Některé druhy plazů si tak občan Arizony může i odchytit a ponechat za účelem chovu v teráriu. S některými zvláště chráněnými druhy se však nesmí manipulovat ani s tímto povolením. Patří mezi ně například korovci či suchozemské želvy a také některé druhy horských chřestýšů. Povolení se dalo zakoupit online a stálo nás necelých 3500 CZK, což je překvapivě nízká částka. Odpoledne jsme si chtěli trochu odpočinout u vody, ale spaní v horku nám moc nešlo. Zkusili jsme aspoň chytit nějaké ryby. Můj sen ulovit si „blackbasse“ amerického okounka, se zatím nesplnil. Alespoň Dylan měl štěstí a ulovil cca 40cm velkého sumečka tečkovaného (Ictalurus punctatus).
K večeru jsme se vydali na sever do oblasti Camp Creek, kde jsme se potkali s několika místními herpery. Ti před námi narazili na silnici na dospělou užovku kalifornskou (Lampropeltis californiae). Později jsme se společně vydali do údolí pátrat po záhadném korovci jedovatém. Nejprve jsme potkali jen několik ropuch tečkovaných (Anaxyrus punctatus). Místní herpeři nám poradili, že korovci se nejlépe hledají pomocí sluchu. Při pohybu po strmé stráni totiž robustní ještěři nadělají poměrně dost hluku. Po několika hodinách se na nás usmálo štěstí a Dylan jednu helodermu přesně takto zaslechl a našel. Opatrně jsme si vzácné zvíře nafotili. Dle místních zákonů jsou korovci natolik chránění, že se jich nejen nesmíte dotýkat, ale nesmíte jim ani zastoupit cestu. Spokojení jsme si posedali do aut a vyrazili směrem k nedalekému kempu. Cestou jsme ještě na silnici narazili na mládě chřestýše západního (Crotalus atrox), které jsme si pro účely fotografování ponechali do dalšího dne a následně ho vypustili na stejném místě, jen trochu dál od silnice. Kemp byl sice zavřený, ale to nám zas tak moc nevadilo. Rozbili jsme tábor před jeho branami a konečně si po dvou dnech dopřáli několik hodin spánku.
Probudili jsme se odpočatí uprostřed krajiny suchých lesů a křovin. Zpoza kamenů na nás občas vykoukl leguán pruhoocasý (Callisaurus draconoides) či leguánek ostnitý (Sceloporus magister), moc se jim však nechtělo pózovat před objektivy. Natočili jsme několik záběrů pro dokument a vyrazili na snídani do nedalekého městečka.
Po občerstvení jsme vyrazili nejprve do chřestýší zoo, kterou vlastní Dylanův kamarád. V Rattlesnake Ranch AZ si můžete prohlédnout různé druhy Arizonských chřestýšů a dalších hadů a majitelé psů zde mohou své mazlíčky trénovat na setkání s chřestýši ve speciální tréninkové venkovní ubikaci.
Pak už nás čekal přesun do druhého nejteplejšího místa na planetě, pouštní oblasti v okolí města Yuma, na samém jihozápadu Arizony. Dylan má naštěstí spoustu známých a tak jsme se u jednoho takového zastavili. Bydlel v domkové čtvrti, která nám připomínala oblíbenou videohru GTA San Andreas. Vincent byl příjemný chlapík, pohostil nás a poskytl připojení k internetu, což jsme nutně potřebovali kvůli povolení ke vstupu do vojenského areálu nedaleko města. K získání povolení je třeba vyplnit formulář, shlédnout video a nakonec napsat test týkající se obsahu videa a tedy dodržování určitých pravidel. S tím si tým Repti Planet bez problému poradil. Jméno však neměl tiskárnu a tak jsme museli poprosit dalšího Dylanova kamaráda, jestli by nám získaná povolení pomohl vytisknout u něj v obchodě s léčivými výrobky. Poté už jsme konečně mohli opustit město a vydat se do nehostinné krajiny plné písku, kamenů, vojenské techniky a samozřejmě plazů! Dorazili jsme na místo až po setmění. V rychlosti jsme postavili stany a vyrazili do terénu. Z počátku jsme moc úspěšní nebyly, ale nakonec se nám podařilo najít několik chřestýšů západních (Crotalus atrox) a gekončíků kalifornských (Coleonyx variegatus). Potkali jsme i hraniční hlídku. Příjemní chlapíci se nás jen optali jak jsme byli úspěšní, popřáli hodně štěstí při hledání a pokračovali v jízdě. Ještě nás také varovali abychom nechodili do jednoho údolí, kde se nyní schovává větší počet utečenců z Mexika.
Slunce se vyhouplo vysoko na obzor a pobyt ve vyprahlé poušti začal být nesnesitelný. Teploty ve stínu se pomalu blížili ke 45°C. Vyrazili jsme proto zpět do města s cílem strávit horké odpoledne někde u vody. Vincent nás společně se svým kamarádem vzal na ryby k řece do indiánské rezervace. Zde tedy neplatilo naše povolení na lov ryb a museli jsme si pořídit místní, indiánskou povolenku. V horkém odpoledni se bohužel mým vysněným okounkům nechtělo kousat do umělých nástrah a tak jsme se od městského kanálu přesunuli na hranici s Kalifornií k řece Colorado, kde jsme na sladkovodní krevetky nachytali spoustu slunečnic (Lepomis macrochirus) a ochladili se v rychle tekoucí řece. Poté jsme se opět vrátili do pouště, kde nás čekalo nečekané, ale milé překvapení – déšť. Uhasit žízeň se vydal jeden z našich cílových druhů – chřestýš rohatý (Crotalus cerastes laterorepens). Udělali jsme pár fotek a záběrů a vydali se do terénu. Ten večer jsme viděli velké množství čukval, ale chřestýšům se na déšť nějak nechtělo. K večeři jsme si na ohni upekli nachytané slunečnice. Dylan s Martinem nelenili a před svítáním znovu vyrazili na lov „White speka“. Tentokrát se jim podařili splnit si sen! Byli také svědky nevídané podívané – obří stonožky (Scolopendra heros), která ulovila mladou čukvalu. Později nás místní herpetologové namotivovali k napsání krátké publikace (odkaz zde) o této zajímavé predaci, která se v přírodě často nevidí.
Ráno se nám podařilo nalézt dalšího chřestýše rohatého. Vydali jsme se dále do pouště kde jsme jezdili „ještěří safari“. Deštěm změklý písek způsobil, že jsme naším autem trochu zahrabali a museli jsme vykopávat kolo a odtlačit vůz na pevnější cestu. Pohybovat se za plného slunce v rozpálené poušti člověk dlouho nevydrží. V klimatizovaném autě, je to ale o poznání lepší. Křižovali jsme pouštní cesty sem a tam, dokud někdo nezakřičel stop. Opatrně jsme stáhli okýnka a nejprve na dálku fotili ještěra na kameni, vykukujícího z nory či odpočívajícího pod keřem. Až když měli všichni pořízenou fotografii a Petr natočený záběr, zkusili jsme opatrně vystoupit z auta a pořídit snímky z lepšího úhlu. Často se nám ale stalo že se náš objekt ihned vyplašil a rychlostí blesku zmizel v noře či pelášil pouští pryč.
Na večer jsme se přesunuli podél Mexické hranice více na východ na lokalitu v blízkosti města Nogales. Krajina zde byla podstatně šťavnatější. V noci jsme začali klasický americký herping – hledání plazů v okolí silnice. Člověk tak pokryje relativně velké území a silnici překonávající plazy je snadno vidět. Ovšem nutno přiznat, že nás tento způsob zas tak moc neoslovil. Celkově jsme sice díky němu měli možnost vidět spoustu druhů, především chřestýšů, nicméně raději dáváme přednost klasickému chození v terénu. Tuto noc jsme se kromě několika žabích druhů žádného úspěchu nedočkali. Dylan s Martinem se nechtěli vzdát a jezdili dlouho do noci. My jsme tatím rozbili tábor a chystali se ke spánku. Mně však nedal spát malý potůček v jedné zatáčce, kterou jsme míjeli cestou na tábořiště. Domluvil jsem se s Martinem a s Dylanem, že až se budou vracet, dám si s nimi sraz v oné zatáčce. Bylo to necelých 200 m od tábořiště. Když mi zavolali vysílačkou, vydal jsem se na cestu po klikaté silnici. Cestou jsem potkal pár jelenců. Když už jsem byl skoro na místě uslyšel jsem hlasité zavrčení někde na skále nade mnou. Puma – blesklo mi hlavou. Posvítil jsem do těch míst a pomalu couval po silnici s maximálně rozsvícenou baterkou. Dost se mi ulevilo když jsem zanedlouho zaslechl hukot motoru a spatřil za sebou světla Dylanovi Toyoty. Popsal jsem klukům zvuk, který jsem slyšel a oba mi potvrdili, že to nejspíše skutečně byla puma a že jsou v této oblasti celkem hojné. Když už jsme byli pohromadě tak mě trochu mrzelo že jsem jí alespoň na chvíli nespatřil, ale zároveň jsem byl rád že jsem ji nemusel poznat blíže než bych chtěl. U drobného potoka se nám podařilo nalézt několik drobných endemických parosniček Gastrophryne mazatlanensis, patřících do čeledi Microhylidae. Kluci ještě přivezli blatnici novomexickou (Spea multiplicata)
Ráno jsme se probudili do krásné hornaté krajiny. Snědli jsme menší snídani, sbalili tábor a vydali se prozkoumávat terén. První nálezy na sebe nenechali dlouho čekat. Velmi početné zde byli ještěrky rodu aspidoscelis, námi určené jako druh sonorensis. U potoka jsme našli několik skokanů podvodních (Rana chiricahuensis) a dvě mláďata klapavky sonorské (Kinosternon sonoriense). Sem tam se na kameni také mihli leguánci, nejspíše druhu (Sceloporus jarrovi). Největší radost jsme měli ze vzrostlé a krásně vybarvené užovky sanmartinské (Pituophis catenifer).
Předpověď počasí tak trochu rozhodla za nás jestli zůstat či nikoli a tak jsme se vydali na cestu. Další zastávkou bylo pohoří Huachucas, kde jsme chtěli pátrat po horských chřestýších. Cestou jsme se ještě stavili u jezera, abychom si trochu odpočinuli a já se mohl pokusit splnit si svůj rybářský sen. V rybářství na břehu jezera jsem si na doporučení prodavače koupil výbavu na „dropshot“ návazce a umělé nástrahy v podobě gumových červů. Na malém molu místní rybář Bear právě chytil malého okounka, který mu ale vypadl z háčku. Na mě se tentokrát usmála štěstěna a po několika neúspěšných náhozech se mi přímo pod molem povedlo zaseknout rybu a mohl jsem na vlastní kůži poznat proslulou bojovnost okounků pstruhových (Micropterus salmoides).
V noci jsme zaslechly hlasy žab a u nedalekého jezírka jsme našli celkem hodně jedinců ropuch tečkovaných (Anaxyrus punctatus) a blatnic nížinných (Spea bombifrons). Po axolotlech a rosničkách jsme však pátrali marně. Poté jsme také za lehkého deště zkusili americký herping v autě, ale dlouho nám to nevydrželo. Martin s Dylanem aneb naši „Noční jezdci“ brázdili silnici kopcovitého terénu dlouho do noci a vrátili se s několika úlovky v podobě chřestýšů černoocasých (Crotalus molossus) a dvou druhů žab – ropuchy prérijní (Anaxyrus cognatus) a pro svůj halucinogenní toxin známé ropuchy colorádské (Incilus alvarius). Ráno jsme pokračovali v průzkumu a měli jsme obrovskou radost z Danova nálezu vzácného chřestýše Willardova (Crotalus willardi). I Martin nás potěšil nalezeným aligátorcem (Elgaria kingii). Dan se činil a povedlo se mu u blízkého potoka odchytit ještě navíc barevnou užovku (Thamnophis cyrtopsis). V hojném počtu jsme opět potkávali ještěrky rodu Aspidoscelis, tentokrát nejspíše druhu tigris.
Další den jsme zamířili ještě dále na východ až k hranicím se státem Nové Mexiko. Na večer naši „noční jezdci“ opět vyrazili brázdit silnice a vrátili se s krásným úlovkem – chřestýšem zeleným (Crotalus viridis) a také ropuchou zelenavou (Anaxyrus debilis). Ráno jsme se probudili v kempu uprostřed soutěsky překrásných skal. Těžké kovové koše s cedulkami upozorňovali na přítomnost medvědů, ale žádný nás bohužel nenavštívil. Vyfotografovali jsme naše úlovky a vydali se na výpravu za třetím druhem horského chřestýše – Crotalus pricei. Ten patří mezi vzácné druhy a území jeho výskytu jsou často aktivně hlídaná strážci. I s povolením jsme tedy mohli jen chodit po cestách a hledat pouze očima okolo nich. Bohužel jsme neuspěli. Spatřili jsme ale několik horských leguánků, pravděpodobně druhu Sceloporus slevini.
Ještě týž den jsme překročili hranice států, abychom se podívali do Chiricahua Desert Museum v Novém Mexiku. Majitel Bob Ashley nás společně s hlavním chovatelem plazů, provedli muzeem a ukázali své plazí chovance. Poté jsme v obchůdku nakoupili suvenýry a vrátili se zpět do Arizony. Další lokalitou bylo pohoří Santa Ritas.
Na lokalitu jsme dorazili večer. Nepříjemným zjištěním byla přítomnost otravných kousavých mušek. Zlatí naši komáři. Martin s Dylanem při nočním americkém herpingu našli dva chřestýše černoocasé (Crotalus molossus). My se vydali po okolí a viděli jen několik ropuch tečkovaných (Anaxyrus punctatus) a jednu ropuchu coloradskou (Incilius alvarius). Ráno jsme v okolí našli několik ještěrek Aspidoscelis uniparens a konečně jsme také měli možnost lépe pozorovat kolibříky. Odpoledne jsme se rozhodli opustit jih a vydat se na sever.
Dnešním cílem byl národní park Tonto National Forest. Koncem minulého století sem někdo z chřadnoucí populace mločíků skvrnitých (Ensatina eschscholzii) v Kalifornii přivezl několik jedinců a vysadil u horského potoka. Habitat je zde velmi podobný domovskému habitatu tohoto druhu a není tedy divu, že se zde mločíkům zadařilo vytvořila se zde stabilní populace. Mezitím se vzpamatovala i původní populace v Kalifornii. V Arizoně žádní mločíci nežijí, jediným původním ocasatým je axolotl páskovaný (Ambystoma mavortium), který ale obývá jiný typ prostředí a axolotl růžový (Ambystoma rosaceum), který je původem z Mexika a lze ho občas najít v blízkosti hranic i na území Arizony. Mločíci tu tedy nemají komu překážet a přesto, že se jedná o nepůvodní druh, ochranáři neusilují o jejich eradikaci. Teplota v horách v noci výrazně klesla až pod 15°C. Přestože se prý v létě mločíci extrémně špatně hledají, stačilo nám pár minut a našli jsme dva jedince.
Ještě ten den večer jsme se vydali brázdit silnice v nedalekém Paysonu. Našli jsme několik chřestýšů západních (Crotalus atrox), ropuch tečkovaných (Anaxyrus punctatus) a pár invazivních skokanů volských (Lithobates catesbeianus).
Druhý den ráno jsme se vypravili do okolí Prescottu. S dalším Dylanovým kamarádem – Daneem, jsme se vypravili pátrat po chřestýši Crotalus cerberus. V blízkosti malého toku a na stráních kolem jsme opět pozorovali velké množství ještěrek rodu Aspidoscelis, jednu užovku Thamnophis elegans a druhého jedince krokodýlovce Elgaria kingii. Martinovi se navíc skutečně povedlo najít vytouženého chřestýše, který mu chyběl do sbírky, přestože byl v Arizoně již mnohokrát.
Další dny jsme strávili v kamenité pouštní oblasti McCloud Mountains. Přes den jsme opět jezdili ještěrčí safari a pozorovali některé nové i staré známe druhy ještěrů. Nejběžnější byli takzvaní kofosauři (Cophosaurus texanus). Sem tam z poza kamene vykukovali leguánci (Scelophorus sp.) či urosauři (Urosaurus ornatus). Podařilo se nám nalézt i jednoho leguánovce obojkového (Crotaphytus collaris). Z hadů jsme pak narazili na několik chřestýšů západních (Crotalus atrox), chřestýše černoocasého (C. molossus), krásně oranžově zbarveného chřestýše skvrnitého (C. pyrrhus) a mladou užovku Arizona elegans.
Další den nám Dylan oznámil, že se bohužel z pracovních a osobních důvodů musí vrátit domů do Nevady. Rozloučili jsme se s naším průvodcem a kamarádem a zůstali v 5 lidech s jedním autem. V tomto počtu a s vybavením nebylo dost dobře možné cestovat po lokalitách a spát kde se nám zachce a tak jsme se rozhodli pro založení „strategického tábora“ v motelu ve městečku Wickenburg. Návíc jsme si po těch dlouhých dnech rádi dopřáli sprchu. V okolí Wickenburgu jsme strávili celkem 3 dny a vyplatilo se. Využívali jsme jak metodu amerického herpingu tak i chození v terénu. Z chřestýšů se nám podařilo nalézt chřestýše mohavské (Crotalus scutulatus) a jiný poddruh chřestýše rohatého (Crotalus cerastes cercobombus), který se stal mým prvním nalezeným chřestášem metodou amerického herpingu. Z dalších hadů pak užovku s příznačným vědeckým názvem Arizona elegans, nádherně barevné užovky Rhinocheilus lecontei ve dvou variantách, štíhlovku Masticophis bilineatus a také jednoho, bohužel však přejetého „listonosého“ hada – Phyllorhynchus decurtatus. Část jednoho dne jsme kvůli silné bouři museli přečkat na hotelu. Po vydatném dešti se pouští rozezněli hlasy blatnic amerických (Scaphiopus couchii). Ondra si splnil sen když v podvečer našel nádherného korovce (Heloderma suspectum) a druhý den ráno jsme zase byli nadšeni ze suchozemské želvy Gopherus morafkai, která si pro změnu našla nás, když se rozhodla přecházet silnici zrovna když jsme projížděli kolem. V klidu a bez manipulace jsme si fotili vzácnou želvu a zastavovali vozidla, aby mohla přejít na druhou stranu.
Nastal poslední den naší expedice a my se vydali zpět do Phoenixu. Měli jsme domluvená setkání s místními známými herpetology, autory mnoha publikací a odborných článků. Nejprve nás uvítal Andrew Holycross a později také Randall Babb. Natočili jsme rozhovory, poslechli se velmi zajímavé informace i historky, ale tlačil nás čas a museli jsme se rozloučit. Našli jsme si k ubytování zvenčí dost nevábně vypadající motel, ale uvnitř bylo vše čisté a pohodlné. Odpoledne jsme vyrazili na nákupy do obrovského obchodu s vybavením pro lov a rybaření – Bass Pro Shops. Když jsme se vrátili na motel, ověnčeni suvenýry, přestože unavení, rozhodli jsme se s Ondrou a s Martinem, že ještě vyrazíme na poslední noční herping. Vybrali jsme lokalitu, kterou nám poradil Andrew a brázdili silnice. Nejprve jsem pod keřem z auta zahlédl vzrostlého chřestýše západního (Crotalus atrox), který právě polykal ulovenou kořist. Později jsme našli dospělou užovku dlouhonosou (Rhinocheilus lecontei) a konečně také korálovku kalifornskou (Lampropeltis californiae).
Jsem rád, že jsem měl tu čest účastnit se velmi vydařené expedice do Arizony a být součástí tak skvělého týmu. Ještě dlouho budu vzpomínat na naše zážitky, dobrodružné i zábavné chvíle. Děkuji všem členům týmu a už se těším až zase společně někam vyrazíme!
Dino
